Aktualizováno – příspěvek doplněn o odkaz na autorčinu nobelovskou přednášku a článek Libora Dvořáka (viz níže).

Světlana Aleksijevičová patří na Západě k nejznámějším postsovětským autorům. Důkazem jsou nejen četné překlady jejích knih do hlavních světových jazyků, ale i to, že se o ní již několik let po sobě mluvilo jako o žhavé kandidátce na Nobelovu cenu za literaturu – a letos ji opravdu dostala. Nicméně doma v Bělorusku nebyly až do tohoto momentu její dílo a osobnost vnímány jednoznačně pozitivně.

Za svou ji nepovažoval ani vládnoucí režim, ani národně uvědomělá opozice. K nejčastějším výtkám ze strany těch druhých patřilo, že se Aleksijevičová k Bělorusku nehlásí o nic více než k Rusku nebo k Ukrajině, kde se narodila, a především že nepíše bělorusky, nýbrž rusky. Je to výtka absurdní. Aleksijevičová není autorkou fikce, nýbrž reportážních knih, založených na zpovídání lidí z celého post sovětského prostoru, kde je ruština lingua franca už od dob carské říše. Navíc autorku zajímá především mentalita právě postsovětského „rudého člověka“, který mluví rusky ze své definice: ruština byla a zůstává pracovním jazykem tzv. Utopie, jejíž zdaleka neukončené dějiny Aleksijevičová zkoumá.

Její zájem o sovětskost jako fenomén je pak důvodem, proč je tak uznávána v západních zemích, kde neměli se sovětskou verzí socialismu žádnou historickou zkušenost a mají pocit, že jim ji Aleksijevičová svými díly zprostředkovává.

Jedním z pilířů její spisovatelské kariéry je vztah k běloruské literární tradici. Byli to běloruští autoři válečné prózy a disidenti Vasil Bykav a Ales Adamovič, kteří jí od začátku materiálně pomáhali, protežovali ji v intelektuálních kruzích a obhajovali před útoky některých oficiálních kritiků ještě v pozdní sovětské době. Zatímco Bykav stál na začátku šedesátých let u zrodu žánru tzv. zákopové pravdy v oblasti fikce, Adamovič od let sedmdesátých napsal řadu reportážních knih o válečných zločinech nacistů na území Běloruska a stál třeba i za scénářem ke známému filmu Jdi a dívej se. Aleksijevičová na Adamoviče svou první knihou Válka nemá ženskou tvář (1983, tiskem 1985) přímo navázala, převzala jeho spisovatelskou metodu a časem ji rozšířila i na jiná témata. Není pochyb, že Nobelova cena pro Aleksijevičovou je i oceněním tvůrčího prostředí, z něhož vzešla.

Před udělením ceny byla Aleksijevičová ve své domovské zemi v poněkud paradoxní situaci. Zatímco opozice jí vyčítala výroky o „zaostalosti běloruštiny“, Lukašenkův režim jí nemohl prominout její (především finanční) nezávislost, která jí i vzhledem k tomu, že je na Západě známá, dává svobodu se o prezidentově politice kdykoli kriticky vyjádřit. Aleksijevičová tak občas i činí, její prohlášení však nebývají jednoznačně kritická, spíš matoucí a obecně moralizující – jako například její otevřený dopis Lukašenkovi po brutálním rozehnání povolebních protestů v roce 2010. O přímou politickou angažovanost na některé ze stran nikdy zájem neměla. Proto také nikdy nebyla, na rozdíl od řady jiných intelektuálů, v Bělorusku pronásledována, přestože o sobě tento dojem vytvářela, nebo ho minimálně nevyvracela. Ano, její knihy nebyly v Bělorusku vydávány, ale za pronásledování to dost dobře považovat nelze už proto, že o to více vycházely v sousedním Rusku a jako většina ruských knih byly v Bělorusku volně dostupné. Po udělení Nobelovy ceny navíc Lukašenko schválil, aby byly zařazeny do povinné školní četby. „Koneckonců,“ prohlásil, „její raná díla byla vstřícně přijatá již v sovětské době.“

Právě vztah Aleksijevičové k sovětské době, kultuře a mentalitě je pro vnímání jejího díla klíčový. Zásadní otázkou je, do jaké míry je její zprostředkovávání hodnot a osudů sovětských lidí věrohodné a v jaké je výsledkem jejího vlastního pojetí sovětské (pro ni „ruské“) mentality, které se navzdory změně témat jejích knih moc nemění. Jeho základem je přesvědčení, že pravda je spoluvytvářena mýtem a mýtus korigován (a vždy překonáván co do hrůznosti nebo hrdinskosti) pravdou. Aleksijevičová dobře chápe jak obecnou lidskou touhu po mýtech v dnešní „době z druhé ruky“, tak to, že nejlepším převlekem pro mýtus je šokující pravda. Rozlišit jedno od druhého dost dobře nejde ani v samotných osudech „malých sovětských lidí“, ani v dílech Aleksijevičové.

Problematičtější je, jak autorka k realitě přistupuje přímo ve svém psaní. S výpověďmi svých hrdinů nakládá velmi volně, běžně je upravuje a doplňuje o vlastní úvahy, které ovšem často připisuje postavám. I to bylo jedním z důvodů, proč ji v roce 1992 zažalovalo několik hrdinů její knihy Zinkoví hoši (1989). Pravda jako taková pro ni není hlavním cílem, tím je dojemný příběh, který se jí pomocí osvědčené metody a na základě pečlivě zvoleného materiálu zatím vždy povedlo vytvořit. (Tolik k její popularitě u čtenářů, která nyní jen poroste.) Rovněž si je evidentně vědoma toho, že opakuje-li se dost dlouho jakékoli, byť sebeproblematičtější, tvrzení, začne být časem vnímáno jako pravdivé: každá její nová kniha jako by posilovala výpovědní hodnotu té předchozí. A tak jsme po nějaké době s to uvěřit (komu vlastně? autorce? jejím respondentům?) třeba i to, že se sovětští lidé zajímali hlavně o duchovnost a dobré knihy, nestáli o peníze, obětovali se jeden pro druhého a vůbec byli hlavně oběťmi a až v druhé řadě spolutvůrci dějin. Hybridní žánr, s nímž Aleksijevičová pracuje, je tedy, odpusťte mi to srovnání, jakousi literární obdobou neméně mistrně vedené kremelské „hybridní války“.

Nutno zdůraznit, že Putinovo počínání na Ukrajině sama spisovatelka odsuzuje, stejně jako předtím válku v Afghánistánu a válku vůbec. Bojuje jednoznačně za pochopení člověka a humanitu. V jiných svých odsudcích, aspoň těch veřejných, však byla vždy o poznání opatrnější. Jakkoli kritizuje (post)sovětskou ideologii, nemůže popřít, že sama je ve velké míře jejím produktem. Koneckonců i její „rudí lidé“ jsou přímými předky dnešních „zelených mužíčků“: obojí je od sebe neoddělitelné, jako zelená a rudá barva na běloruské státní vlajce. Ta mimochodem původně byla jen stereotypní variantou jednotného sovětského pravzoru, nicméně poté, co se ostatní postsovětské země analogických vlajek vzdaly, začala světu připadat docela originální…

Asi nebude náhoda, že se mi tato vlajka jeví jako vhodná metafora díla teď už nadlouho nejznámější běloruské spisovatelky, zkoumající a tím i spoluvytvářející „ruskou duši“. Vskutku, během několika posledních dnů se Aleksijevičová stala v Bělorusku doslova novým národním symbolem, společným pro lukašenkovce i opozičníky, rusky i bělorusky mluvící, a dokonce pro čtoucí i nečtoucí. Nobelova cena jako by rázem umlčela dosavadní pochybovače a kritiky. Takže teď už je objektivní posouzení její tvorby opravdu jen na čtenářích.

Autor je běloruský básník a překladatel.

Vyšlo na www.novinky.cz 29. října 2015, ZDE.

Ukázky z autorčina díla ZDE. Nobelovská přednáška ZDE.

O Světlaně Aleksijevičové viz též ZDE a ZDE. Rozhovor s autorkou ZDE.

Článek Libora Dvořáka ZDE.