Z článku na webu host 7 dní online:
Budoucí spisovatel spřízněný s nově vznikající avantgardou tvořenou především jeho přáteli z Café Guerbois, jako byli Manet, Monet, Renoir a zejména Cézanne, začíná být proslulý právě díky svým článkům a recenzím ze světa umění. V titulu statě Mon Salon (1866) hájí impresionisty, odmítnuté konzervativní Akademií a zesměšňované pravicově smýšlejícími kruhy. Umění pro Zolu představuje vyjádření individuality a kreativního temperamentu. Cenil si jejich inovativního díla jako odklonu od „krásného“ ideálu, stylizované harmonie a klasické mytologie ve prospěch současnosti a každodennosti.
Není tedy divu, že právě díky kontaktu s impresionisty vyvinul ve své literární tvorbě estetiku vyznačující se nebývalými vizuálními efekty, strategickou selekcí detailů a různorodými kompozičními technikami. Vzpomeňme si například na Zolův popis vlaku v Lidské bestii (La Bête humaine, 1890) nepřímo inspirovaný Monetovou sbírkou z nádraží Saint Lazare či krajiny s lokomotivou (například L’Arrivée à Montgeron, 1876).
Bylo to smutné, nekonečné, všude jen voda, tu a tam krvavá tečka světla, sem tam neurčitá změť hmoty, opuštěné lokomotivy a vagóny, kusy vlaků dřímajících na odstavné koleji; a z toho moře tmy stoupaly zvuky, mocné, horečně zalykavé supění, pískání […]. Lokomotiva rychlíku stála bez hnutí a vypouštěla z jednoho ventilu vysoký proud páry, která stoupala vší tou černí vzhůru, trhala se na drobné mráčky a rozsévala po nekonečném smutečním závoji nebe bělostné slzy. (Lidská bestie, s. 34)
(…)
Jestliže z počátku mladý autor stál za impresionisty a mnohé tendence i adoptoval, koncem šedesátých let se od nich vzdaluje. Tento zánik vztahu zachycuje mimo jiné jeho pozdější román Mistrovské dílo (L’Œuvre, 1886). Idea umělce génia je zesměšněna a impresionismus ironicky odsouzený za nedostatek technické znalosti, banalitu a ukvapenost. Zola zůstává pragmatikem, materialistou a především metodikem. Usiluje o pravdu, kterou se snaží získat skrze výzkum a dokumentaci. Píše se rok 1871 a budování nové demokratické Francie počátkem třetí republiky mu poskytuje časovou platformu pro rozvoj literární kariéry. Začíná tak impozantní malbu rodinného stromu, větve legitimní a nelegitimní, cyklus dvaceti románů z dob druhého francouzského císařství s názvem Les Rougon-Macquart.
