Ze studie, publikované v časopise Česká literatura, 2/2014:
I když připouštíme v plné míře mravní závadnost Sabinova konfidentství, šlo nepochybně o činnost probíhající v rámci zákona a žádoucí pro stát. Jen státní soudy také směly vynášet tresty, kdežto opoziční „národní soud“, jak byl později tento orgán titulován v tisku, si zjevně podobnou pravomoc osoboval neprávem. Pro představitele české kultury bylo ovšem nemožné žádat legální cestou policii, aby je zbavila dohledu vlastního důvěrníka. Sám zákon patřil z jejich pohledu „druhé straně“. Řešením se tak stal neoficiální tribunál, jehož konání nezaštiťovala jmenovitá vláda a státní legislativa, ale abstraktní „národ“ jakožto kolektivní subjekt vynášející rozsudky nad svými členy. „Národní soud“, popřípadě „soud nad zrádcem národa“ tu proto vnímáme jako krajní projev restriktivních opatření, kterých oficiální český nacionální proud repre‑zentovaný politickým tiskem užíval k regulaci neortodoxních činností svých členů, jež se zdály podkopávat vlasteneckou opozici. Mezi další obdobné příklady této tendence můžeme, ovšem s jistou dávkou generalizace, počítat mj. obranu české veřejnosti proti Havlíčkově kritice Tylova Posledního Čecha v roce 1845, avšak hlavní projevy, srovnatelné už svým dosahem s případem Sabiny, přišly později, s kulminací národnostních sporů. Uveďme např. kampaň tisku a pražské univerzity proti odpůrcům pravosti Rukopisů královédvorského a zeleno‑horského v letech 1886–1889, vraždu udavače Omladiny Rudolfa Mrvy roku 1894 aj. Zdůvodnění takto závažných jevů je pochopitelně problematické. Můžeme je snad vysvětlit metaforicky jako úkony psychické hygieny, kterou představitelé „národa“ na sobě prováděli, aby tím odstranili (domnělé i skutečné) renegáty z vlastních řad, a podpořili tak obranyschopnost národního organismu proti hrozícím nepřátelským vlivům zvnějšku. Dodejme, že tyto očistné úkony, míněné expressis verbis „v národním zájmu“, jako bylo v roce 1872 vyobcování „zrádce národa“, na sobě české etnikum nevykonávalo pouze z defenzivních příčin, ale také při aktivní propagaci národní politiky, jejíž jednotnost se však nejpozději právě od počátku sedmdesátých let začala nezadržitelně rozpadat.
