Michal Šanda
Nad knihou Petra Motýla: Syrové a surové
Někdy v devadesátých letech přijel Jiří Kolář na návštěvu do Prahy a na setkání s přáteli prohlásil, že české poezii chybí Spoonriverská antologie. Pro připomenutí: americký básník Edgar Lee Masters (1868–1950) v roce 1915 vydal pozoruhodnou sbírku sestavenou z epitafů na hřbitově fiktivního městečka Spoon River.
BARNEY HAINSFEATHER / Kdyby se výletní vlak do Peorie / byl jenom vykolejil, mohl jsem vyváznout živ / a určitě bych unikl téhle díře. / Ale poněvadž ještě k tomu shořel, zmýlili si mne / s Johnem Allenem, kterého poslali na židovský hřbitov / do Chicaga / a Johna pokládali za mne, proto tu ležím. / Nestálo za nic prodávat v tomhle městě šaty, / ale být pohřben tady – ach.
Nebo FRANKLIN JONES / Žít ještě aspoň rok, / dokončil jsem svoje letadlo, / zbohatl a dosáhl slávy. / Hodí se tedy, že kameník, / který se pokusil vytesat pro mne holubici, / udělal ji tak, že vypadá spíš jako kuře. / Neboť co jiného to všechno je než vylíhnutí / a pobíhání po dvoře / až do dne, kdy dáme hlavu na špalek? / Jen s tím rozdílem, že člověk má mozek anděla / a ví o sekeře od začátku!
Už jsem se na stránkách Salonu zmiňoval, jak jsme se v té době středu co středu scházeli v Literárních novinách. Úderem poledne jsme s Joskou Hiršalem zaklepali na dveře redakce, Ivan Wernisch už sundával kabát z věšáku, přehodil si kolem krku šálu a společně jsme se odebrali na víno do Konírny.
„Ten zatracenej Kolář mi ale nasadil brouka do hlavy. Pořád na to musím myslet a má pravdu, spoonriverku bychom mít měli,“ pravil Joska. „Jenomže kdo ji napíše?“ „Já bych věděl,“ přisadil si Wernisch a ukázal na mě.
„V Čechách máme něco lepšího,“ bránil jsem se. Měl jsem na mysli veršované epitafy v jihočeských Albrechticích nad Vltavou. Tamní farář Vít Cíza (1791–1864) nechal od roku 1841 každému nově zemřelému sousedovi postavit kapličku u hřbitovní zdi a do ní vepsal báseň shrnující nebožtíkovo předešlé bytí. Než sám zemřel, stihl jich napsat 105.
NA PLAVCE / Člověk míní, Pán Bůh mění, tak se často stávává. / Že míníme to, neb ono, vůli naši měnívá. / Nebožtík ten ještě ten den chtěl do Prahy vyplouti, / Z pramene si zašel domů, potravu si nabrati. / Již na cestě cítil těžkost, přijda domů upadnul, / Průjem horem, dolem dostal, křečem hrozným podlehnul. / Než lékařská pomoc přišla, již byl celý zmodralý, / Zaopatřen byv svátostmi, byl zničen od cholery. / Místo Prahy musel plouti do oborů věčnosti, / Bože! přijmiž ho na milost, uděl věčné radosti. / Protož bděme ve dne v noci, / nevíme dne hodiny, / Kdy si na nás smrt zakývá, pojme v věčné dědiny.
„Jenomže Cíza a Masters, to je docela jinej mustr,“ zakroutil důrazně hlavou Wernisch.
No a co?! Nač smolit spoonriverku, když už jedna existuje?!
Uplynulo několik let a po nedělním špacíru po vltavské náplavce mi Emil Hakl v hospodě U Milosrdných nadšeně líčil, že Petr Motýl právě dopsal úžasnou věc a druhý den ráno mi poslal mailem rukopis sbírky Městečko pod lesy. Spadla mi čelist. To je ono! Motýl vytvořil galerii básnických portrétů reálných obyvatel nejmenovaného maloměsta a není to Masters ani Cíza; našel si svou originální parketu.
MÍRA / jseš majitel hospody / nebo stačí ji mít jenom v pronájmu / zaručeně ti to promění tvář / a tak jako starej Petrák co má Oboru / a Vítek z Beránku / má stejný povlak na obličeji i Míra z Edenu / neúprosný a setrvalý a tuhý nadvakrát / Míra co mu to kdysi zabilo syna / dvanáctiletého kluka když si hrál ve výkopu / pro trubky na kanalizaci / a stěny se sesunuly a zmáčkly ho a udusily / a Mírova žena zas měla rakovinu / a Míra držel pevně v ruce stálé / hosty / byli jeho / byli přece jeho / za všechnu tu bolest života / jen je sevřít do dlaní / a zmáčknout jako lacinou plastelínu.
Portréty ostatních obyvatel jsou podobně syrové a surové. Žádná kašírka. Jsi svině? Potom jsi, obrazně řečeno, vyhnán z chlívku na dvorek, na denní světlo. Dovedu si představit, že po zveřejnění by autora místní dobří rodáci ukamenovali, a proto sbírka zůstala ležet v šuplíku. Zůstala v něm dlouhých osm roků, kdy vycházely stovky sbírek jiných, a já si v duchu říkal, že je tu opravdu podstatná kniha, o níž nikdo neví, Hakl mě totiž zároveň zapřísáhnul, že o ní nesmím před nikým ani ceknout.
Změnily se vnější okolnosti, Petr Motýl už nepracuje jako čerpač vody, přestal kočovat s maringotkou, natrvalo se usadil v Praze a Městečko pod lesy se letos konečně dočkalo vydání. Že jde o sbírku naprosto ojedinělou, na tom trvám, čas jí na kvalitě ani ždibec neubral.
MRÁZEK / viděl své / v tlusté vrstvě malby / a v udržování dobré ruky s krajskými funkcionáři / kdysi s tajemníkem strany pak s hradeckým biskupem / věděl své / a vyšel s každým / až úplně nahoru do kopce / pod kterým se zapadající slunce / kutálelo do Labe u Přelouče / a lesy fialověly / jako žíly pod stářím flekatou kůží / a reflektory se lámaly o zeď hřbitova / jako okrové pastely // každé léto o pouti / měl Mrázek výstavu na radnici / a nostalgie rodáků tahala peněženky z kapes / jako magnetová hora hřeby ze Sindibádových lodí / z pláten přetékaly / tlusté vrstvy malby.
Básnická sbírka roku je tu!
Vyšlo v Salonu, literární a kulturní příloze Práva, a na webu Novinky.cz; ZDE.
