Na svých mystifikačních literárních toulkách fiktivními prostory prozaik Michal Šanda (1965) zavedl čtenáře poprvé mezi mississippské bluesmany (Blues 1890-1940, vyšlo 2000), podruhé do středočeské Stoklasné Lhoty (Obecní radní, 2001) a nyní – v závěrečném svazku volné trilogie – do Jižní Ameriky.

Sudamerická romance tematizuje osídlování argentinského Gran Chaca: je básnivou kronikou, kterou v dubnu 1913 sepsal a fotografiemi doprovodil smyšlený český kolonista Bartolomeo Doubrava z Řakomi u Chudenic. Ústřední dějovou linií knihy je milostný vztah hrdiny s prostořekou kreolskou dívkou Sarou, která se před Bartolomeem záhadně objeví „po otevření piksly burských oříšků“. Děj se napíná skrze bezmála stovku drobných a většinou pointovaných vyprávění, jejichž aktéry jsou domorodí obyvatelé a další kolonizátoři a která nacházejí své pozadí v márquezovském magickém realismu.

Ten v knize stírá hranici mezi realitou a snem a v jeho rámci se prolínají časové vrstvy a zvířata a věci procházejí proměnou antropomorfizace: třeba Doubravovým a Sařiným domácím přítelem se hned zkraje knihy stane mluvící lenochod, respektive mravenečník.
V druhé rovině čtení je Sudamerická romance dalším z autorských panoptik jazyka o sobě: textem prosyceným zvukomalebnými hispanismy a španělskými sentencemi, které – ačkoli jim nemusíme rozumět – představují poezii v čiré podobě. A konečně: v podstatě celá tvorba Michala Šandy má charakter melancholických ohlédnutí za starými dějinami, je svědectvím o rozchodu nového světa s tradičními fenomény minulosti. V tomto ohledu je rok 1913, poslední rok před světovými válkami, více než příznačnou autorskou volbou.

Sudamerická romance je žánrově těžko zařaditelnou básnickou prózou: protínají se v ní vlivy zmíněného magického realismu, ale i svěží naivistická stylizace, hravé dada, recese. V posledku tak do autorova psaní vstupují i postmoderní estetické kánony, v jejichž duchu se příběh mění v asociativní pásmo retrovyprávění nadnášené vlastním autorským pojetím času (respektive bezčasí) a především radostí z psaní.

 Radim Kopáč

Někdo možná prohlásí celé toto vyprávění za lež, ale jsou případy, kdy něco nelze nazvat lží jenom proto, že se to třeba nestalo.

John Steinbeck

Generál osidlování Gran Chaca

Budova administraciónu byla omšelá rezidence, jíž oficiózní důstojnost dodávala pouze vlajka povívající na balkoně. Pleskání cípů o žerď se neslo dlážděným patiem zastíněným mangovníkem až k schůdkům před dveře kanceláře. Vystoupal jsem po schůdcích nahoru. Cedulku u vchodu s otevírací dobou, samozřejmost na úřadech v Evropě, v administraciónu nahrazovala klika. Buď klika je ve dveřích a kancelář má otevřeno, nebo ve dveřích klika není. Ergo se dnes neúřaduje. Strážcem kliky a gouvernerem pro teritorium Chaco byl rozložitý muž s glotovými manžetami navlečenými přes rukávy dvouřadového tvídového saka. Řetízek od remontoirek mu ostentativně čouhal z náprsenky. Pokud se ctihodnost dá poměřovat množstvím karátů a délkou doutníku, byl García Ques hombre. Rutinním pohybem přisunul doprostřed psacího stolu litinovou sošku San Martína. Obřadně ode mne přijal padesát pesos, jež srovnal do komínku. Následně pesa s nemenší obřadností vložil do generálovy napřažené ručičky. Padesát pesos. Přesně tolik činil usnesením argentinského parlamentu o teritoriích poplatek za pronájem neosídlených parcel.

„No esté satisfecho,“* pokrčil rameny García Ques.

Odepnul jsem z opasku tobolku s penězi a vysázel na ručičku další pesa. Nakonec komínek narostl do osmdesáti. S příštím pesem se hlava spřažená táhlem s ručičkou naklonila vahou mincí dopředu. Soška generála zasalutovala; pesa zacinkala na dně pokladničky.

„San Martín es un general sabio.“** García Ques se zhoupl v křesle. Oharkem doutníku ukázal na mapu zavěšenou kdesi nad šanony v přítmí nevětrané kanceláře, zatemněné žaluziemi. Kroužek kouře nad Roca Góngora y Rey byla má chacra.

*          Není spokojen.

**        San Martín je moudrý generál.

Vyzvánějící mršina

V čase mého příjezdu do Sudameriky, v dubnu roku 1913, bylo Barrenqueras provincionální městečko se svébytným latinským šmakem. Rytmus života jeho obyvatel předurčoval kostelní zvon. Na věnci odlitá písmena P. N. B. D. se s černohumornou jízlivostí nabízela vyložit Protéja nos e barrenado Dios. Ochraňuj nás, potrhlý Bože. Mezi vyzváněním zvonu na nešpory a klekáním tu chcípnul pes. Jeho mršina se povalovala u kašny na tržišti, a pokud ji kdo vzal na vědomí, maximálně ji nártem boty pokopl k obrubníku. Za ohradou z prken spadaly uličky s patrovými domy v koloniálním stylu po úbočí nevysokého kopce k Paraná. V přístavu prosyceném odérem zahnívající vody a splašků vykládali na vratkých lávkách peóni na molo bedny a uprázdněná podpalubí vysloužilých kolesových mississippských veteránů zaplňovali dřevem pro parostroje. Hlouček zevlounů, čekajících na pštrosí rodeo pořádané v hangáru v docích, si zpestřoval kratochvíli metáním bocci po písčitém plácku u úvaziště parníků a dohadováním, zda má větší ponor Teyú-caré, nebo Masfeñer.

5:3 na Masfeñera.

Nečekal jsem na rozuzlení sázek. Překročil jsem zuboženou psí mršinu a vydal se do almacénu.

Winchester za cascabela

Za ohradou, v nejnižším z vápnem omítnutých domků zabubnoval Norimberčan Carlo Schmidt tučnými prstíky na klávesnici sčítacího stroje. Okolo pultu spočívaly po podlaze navršené sudy kolomazi a pytle s obilím. Na regálech překypujících neuvěřitelnou směsicí zboží se dalo nalézt snad cokoliv na světě, co je určené k prodeji, bičem počínaje. Konzervy, šrouby, koření, káva, svítilny, střelivo, celty. Růženec zapadlý mezi cep a agusu k prořezávání kukuřičných klasů. Byla tu sedla, postroje do carrety na koně, pro gauča ostruhy, bolasa, karabiny, suchary. Na skobách visela zavěšená řešeta a dozrávaly štangle salámů. Sám Schmidt však strategicky zaujímal pozici před šifonérem opatřeným mohutnou petlicí, obsahujícím cigarros a kořalku. Zdůvodnění pro nezbytnost koupě každého předmětu sypal z rukávu s graciézní samozřejmostí jako mistr magického umění a principál blešího cirkusu Chan-Singh okované vši ze sombrera.

Na sčítacím stroji namarkoval sombrero a s tvrdým bavorským přízvukem dodal: „Un buen sombrero.“

Schmidtovu půvabu nebylo možno nepodlehnout. Odstranil petlici ze šifonéru a na pult rozprostřel srolovanou kůži cascabela.

„Musela to být pořádná potvora. Bez hlavy samotná kůže měří tucet palců. U mne máš ale za cenu cascabela winchester. Winchesterem cascabelů odbouchneš, co hrdlo ráčí. A s tím sombrerem jsi udělal dobře. Při míření ti nebude svítit slunce do očí.“

Opáčil jsem, proč mám střílet cascabely?

„Střílej pásovce.“

„Proč pásovce?“

„Tak vystřel třeba do vzduchu pro radost, že hřeby ti dám zadarmo. Za deset centavos 264 kovaných krováků. Řekni, není to zadarmo?“

Přibalil jsem tedy k beztak už obrovské bagáži na jeho radu winchester a tři krabice hřebů po sto kusech.

„No, no, gringo!“ zarazil mne Schmidt, „doscientos sensenta y cuatro.“*

*          Dvě stě šedesát čtyři.

Piksla burských oříšků

Zatímco Schmidt odpočítával hřeb po hřebu, usedl jsem na terasu před almacén a otevřel si pikslu burských oříšků. Kronika je pregnantní záležitost a nemíním ji znevěrohodňovat spekulacemi, zda to mělo co do činění s onou pikslou. Dodnes to nevím určitě. Prostě tu lousknutím oříšku byla. Sotva dvacetiletá kreolka s rancem svázaným do lingery. Černé vlasy rozdělené pěšinkou jí pokrývaly útlá ramena zahalená v ponču. Seběhl jsem po pěšince dolů. Na asketicky pohublé, do bronzova opálené tváři se švenknutí panenek pod řasami prolnulo s úsměvem na rtech. Úst jsem si všiml okamžitě. Pusa té dívky mě uhranula a mou vlastní pusu měla vzápětí přimět vypustit z úst rozechvělé banality.

Zároveň mě provokovalo, jak rozhazovačně s ní ta dívka zachází. Během jediného nadechnutí vystřídala repertoár od úsměvu po ironický úšklebek v nesčetných podobách a nuancích. Některé z nich nepostrádaly gotickou vznešenost.

„Z gotiky dostávám kopřivku,“ ohradila se. První slovo, které jsem však od ní uslyšel, bylo pindy.

„Pindy!“

Hrábl jsem do piksly a hrstí burských oříšků zazdil portál Sařiny gotické pusy. Sara se ta prostořeká dívka z oříšků jmenovala.

Balustrádový zákon

Schmidt vyvlekl z kolny carretu a pomohl mi k ní připřáhnout koně, jenž na balustrádě okusoval pnoucí se divoké víno. Kůň nevypadal nic moc, při dobré péči by však měl všechny předpoklady rozvinout se do ušlechtilé krásy. Byl to středně vysoký hnědák. Plavou hřívu měl umolousanou a pod ní na krku nezhojené šrámy. Dokonce nebyl ani podkovaný.

„U vás si musel zakusit očistec,“ poznamenal jsem. „Skrz žebra je mu vidět do břicha.“

„To nebyl můj kůň.“

„Čí tedy?“ otázal jsem se, neboť ve mně počalo klíčit jisté podezření.

„Hele, gringo, byl můj a nebyl můj. Čí balustrádu kůň okusuje, toho je. To je zákon Chaca. Nelam si s tím hlavu, víš, jak jsou zákony vachrlatý. Já ti Matena prodal a teď je tvůj,“ ubezpečil mne Schmidt.

Hodil jsem na carretu poslední pytel s fazolemi.

„On je Mateno?“

„Hotovo? Jasně že Mateno. Mateno!“ Kůň zastřihal ušima. Schmidt jej podrbal na nozdrách, a jako bychom se Sarou k sobě patřili odedávna, vysadil Saru na kozlík. Sara se překvapena nenadálým gentlemanstvím zmohla pouze na obdivné „Óóóó!“ a předala mi opratě. Byl nejvyšší čas vydat se na cestu.

Cochuno

Podle Quesových vágních instrukcí jsme věděli, že za Barrenqueras máme na konci pralesní caminy projet proti vyschlému proudu kaňonem Caňada de Las Golondrinas. Kolem kaňonu se do nedohledna rozprostírala rovinatá planina porostlá cortaderou. Monotónnost krajiny zpestřovaly jen solitéry bachratých kaktusů. Po poledni jsme narazili na sesunutý břeh a vyvlekli carretu z kaňonu. Napříč pampou jsme zamířili k palmám rýsujícím se na obzoru. Pampa tu byla protkaná sítí lagun a bažinatých mokřadů. Na severu přecházela do neprostupného pralesa, končícího kdesi v Paraguayi. Nejpříhodnějším místem pro zbudování rancha se ukázala být remíza mezi vzrostlými guayacány a algarrobami, u ústí dosud bezejmenného potoka. Cortadera tu byla zelená a svěží. Na jednom ze stébel balancoval cochuno. Ubalil jsem si cigaretu a pozoroval jeho pachtění.

„Co máš propánakrále v tom kufru,“ pravila Sara, vykládajíc z carrety naše zavazadla.

„Proč se ptáš?“

„Protože já ho sama neunesu.“

Cochuno se pachtil s pavučinou, venkoncem je to pavouk, ale Sařino pachtění těžkého kalibru bylo zbytečné. Vždyť jsem jí přislíbil, že zavazadla z carrety sundám. Típnul jsem nedokouřenou cigaretu, na nehet nabral cochuna a odfoukl jej o kus dál do trávy, kde nehrozilo, že bude kufrem rozdrcen.

Kufr

Při vandru Prácheňskem jsem na něm v couráku Rudolfov–Netolice Hbf uhájil ambo jambo v licitovaném mariáši proti rittmisterovi Szemzöovi. Původně však sloužil v otcově oficíně za budoár nakadeřeným manekýnám vystřihaným z modistických katalogů. Svrchu je natřen šelakem a temperami doladěný do odstínů hnědi. Fortelná kartonážní práce. Rád bych viděl třeba proutěný kufr, jak by obstál, pokud bych mu do víka praštil žaludským esem. Manekýnám se tou ranou způsobně zatajil dech. Odemkl jsem mosazný zámek. Z někdejšího budoáru po manekýnách v útrobách kufru zbyl fonograf. Položil jsem jej na carretu a při Tangu de la Caminita, linoucím se z ceresinového válečku, jsme se Sarou roztančili nakropenou hlínu smíšenou s posrpenou travou do kadlubů na dělání vepřovic. Sara byla znamenitá tanečnice, v pase jako pírko. Její bosé nohy klouzaly blátem ladněji než po parketu na Žofíně.

Hřeb

Konstrukci k vyzdění budoucího rancha jsem sbil z otesaného kmene guayacánu hřeby od almacenera Schmidta. Zatloukal jsem je do čerstvostí vonícího dřeva a s každým příštím zatlučeným hřebem mi Schmidt s jeho podivínským odpočítáváním hřebů na kus připadal víc a víc jako pošetilec, dokud Tango de la Caminita nedohrálo a nesešplhal jsem dolů na zem. Právě jsem se hmoždil s přenoskou, když na mne zavolala duchapřítomná Sara, že se svorník krovu rozvírá. Hrozícímu zborcení zabránila ona. Nechal jsem přenosku přenoskou a hnal se ke krabici s hřeby. Byla prázdná. Naštěstí si Sara vzpomněla na hřeb, jímž jsem utemoval rozviklanou rukojeť mačety. Dvoustý šedesátý čtvrtý. Zatloukaje ho do svorníku jsem si uvědomil, že Schmidt vůbec není podivín. Naše rancho stojí na jedinému hřebu. Nebýt jej, ostatních dvě stě třiašedesát by bylo na draka. Přesto mě je ten prohnaný kšeftman donutil zakoupit.

Potom už zbývalo jenom na krokev připevnit kufr. Bude z něj dobrá střecha. Na dotvrzení pravdivosti této domněnky pestrobarevné cestovní nálepky obsypal hrozen kolibříků. Červeného kolibříka zaujalo držadlo, očalouněné modrým sametem.

Lenochod

Předešlé kočovné noci strávené pod carretou na holé zemi Saru uondaly a v ranchu usnula jako špalek, jen co dolehla na matraci. Bylo moc příjemné cítit bezprostřední blízkost jejího zmalátnělého těla. Položila si na mne hlavu a mou ruku si přivinula pod bradu. Já jsem ji na oplátku nezaneprázdněnou rukou hladil po tváři. Než usnula docela, vtiskla mi do dlaně polibek. Rád Saru hladím po tváři. Musím jí to povědět, až se naučím, jak se španělsky řekne tváře jako slabikáře. Dřív bylo ale záhodno vyprovodit nezvaného hosta.

Rozžal jsem farol a zpod matrace vyndal náboje. Nikdy totiž nenechávám přes noc winchester nabitý. Proč hazardovat. Zasunout patronu do zásobníku je záležitostí tří grifem zautomatizovaných pohybů. Po špičkách jsem se s puškou odplížil ve směru šramotu. Všechno bylo na stejném místě, jak jsme to před soumrakem zanechali rozkramařené. Uhasil jsem farol a vsoukal se pod mosquiteru zpátky na matraci. Namísto Sařiny tváře jsem však nahmatal chundelatý nosan. Než jsem se stačil vyděsit, pravil lenochod: „Spi. Noc je ke spaní a ke špacírování po ranchu zas den.“

Stulil se mezi mne a Saru a také on usnul jako špalek.

Maté

Ráno mě probudil klokot vřící vody na maté a praskání bublinek vystřikujících nad obrubu pavy. Obzvlášť naducaná bublina doprskla až doprostředka La Razónu. Sara s lenochodem seděli v kuchyni zabráni do četby a ani bublina na rozečteném článku je nepřiměla přesunout pozornost na ústřední chod naší snídaně. Zamokřený titulek Sara pouze osušila cípem šatů.

S maté se to má jako s Enriquem Garibaldim a jeho pizzou. Nic se nesmí uspěchat. Maté má svůj vnitřní čas. Naplní-li se kdy čas maté, vsype lenochod hrst yerbového prášku do calabazy z vydlabaného turku. Sara ho snad už konečně spaří vodou z pavy do ruda rozfajrované. Zatím to však moc optimisticky nevypadá. Času maté totiž schází minutová rafička. Bombilla, stříbrná rourka opatřená sítkem, pomocí níž se maté srká. Kde sakra je?

„Na okně,“ vzhlédl lenochod od La Razónu.

„Dobré ráno,“ popřála mi Sara.

Dopis bez adresáta

Reklamní cedule na neapolskou pizzu na galpónu u kolejiště duněla v poryvech pampera, strhávajícího s sebou mlžný opar zvířeného prachu. Vlak přibrzdil a já seskočil z nárazníku. Měl jsem hlad a pizza by mi přišla k chuti. Krom toho jsem si zkušenostmi ověřil, že v nádražních restaurantech se dá získat spousta informací potřebných pro zorientování se v neznámém městě. Uvnitř galpónu dřepěl šlachovitý mužík s cvikrem na nose a přehraboval se v poštovním pytli. Jakmile zaslechl vrznutí dveří, neurvale mne upozornil, že pizzu nemá. Má pouze hák. Nazdařbůh vytáhl z pytle obálku a nehtem oddloubl pečeť.

„Osobně tě mám, gringo, taky na háku.“ Oním hákem zřejmě mínil hák v průčelí, na nějž průvodčí poštovního vagónu vyklonivší se na stupátko nabodávají pytel s korespondencí adresovanou do Barrenqueras. Neapolitánova práce spočívá v tom, že pytel sejme z háku. Proto nemá kdy na pečení pizzy. Celé dny pročítá dopisy.

„Možná jsi prima chlap, jenomže já nestojím o zákazníky. Zdržujou mě. Přece se však pizzy dočkáš. Nebude to trvat ani měsíc. Co je psáno, je dáno. Sí? Tady je psáno, že 26. 4. upeču pizzu s ančovičkami a ty že mě vyfotografuješ kamerou Goldwein.“ Upravil si cvikr a pokračoval: „Nic se nesmí uspěchat. Pro pizzu čas teprve nastane. Rozeznat pravý čas je důležité. Vteřinu před anebo po, a hák mineš a pytel s poštou je rozšmelcovaný po pražcích.“

Prohlédl si mne zkoumavým pohledem, jestli jsem rozuměl.

„Sí?“

Rozuměl jsem, že zůstanu o hladu.

„Teď nastal čas dát si cañu,“ zaradoval se a oběma nám nalil poctivou míru třtinové kořalky do zavařovacích sklenic od oliv.

„Až dopijeme, půjdeš do administraciónu pronajmout si chacru. Tak to stojí v dopise. Administración poznáš podle fangle na balkoně. Přístav rovněž trefíš snadno. Pořád s kopce labyrintem uliček, nemůžeš se splést. Dědek, co nejlíp metá bocciu na písčitém plácku mezi úvazišti parníků, je Juan Ramírez. Ukáže ti cestu ke Schmidtovu almacénu. Řekni, že tě posílá Garibaldi.“

„Na Schmidta,“ navrhl jsem přípitek, aniž bych měl ponětí, kdo je Schmidt. Od brzdaře, jenž mě v Sunchales natrapíroval, že jedu načerno, jsem věděl, že je almacenerem. Ne však, co to je almacén. Sám netuším, proč jsem ten přípitek navrhl.

„Na můj vkus moc blbne s Bismarckem.“

„Tak na co?“

„Na číslo 264. Se Schmidtovýma hřebama se to má jako s mojí pizzou,“ pravil Garibaldi.

Laguna

Dnes jsem se vypravil prozkoumat lagunu. Hradba vysokých trav podobných rákosu mě záhy přinutila sesednout s koně a prosekat picadu. Už s prvním zásekem se z rákosin vyrojila mračna poletavé havěti. Nejméně neškodně vypadaly bicho colorado. Bicho je nazývala Sara, když mi je zakouslé pod nehty doma vypichovala jehlou. Nemám důvod jí nevěřit. Zbrocený potem jsem se s mačetou probíjel ke světlu probleskujícímu mezi stvoly. Ruce jsem měl pobodané a pořezané od rákosin, avšak výsledek mého dobrodružství stál za tu námahu. Na konci picady se po podetnutí posledního stvolu otevřela laguna v absolutní nádheře. Nad zrcadlolesklou hladinou orámovanou vřeštěním pralesa se vznášela vážka a nahoře na nebi volavky. Na ostrůvku se otřásali z mokré srsti carpinchové a pod vybělenou kostrou lapacha se rochnila želva. Zbloudilou jalovici uvázlou v bahně dávil jaguár. Tlapou jí zasadil ránu do šíje a drápy strhnul do mělké vody. Dobrodil jsem na krok od něho. Zakrvácenými špičáky rval cáry masa z dohasínající kořisti.

Náhle se atmosféra nad lagunou proměnila k nepoznání. Varovný křik opic utichl a na obloze namísto volavek v soustředných kruzích plachtili supi chimango.

Opuštěný rokovací kabinet

U večeře jsem uspořádal poradu, v jakém oboru budeme podnikat. Sara nám k tomu uvařila puchero. Puchero, což ve španělštině znamená hrnec, vaří gaučové při shánění dobytka na estancie. Recept na puchero je proto prostý: naházejte do hrnce. K sušenému masu, batátům a fazolím přidává Sara do kotlíku ještě madonku po babičce. Z atributu sítě usuzujeme s lenochodem na svatou Blandianu. Aby puchero mělo říz, potře ji tabascem.

Nabízelo se přehršel variant. Odchytnout zdivočelé krávy a pěstovat dobytek. Rozorat pampu a na panenské půdě založit plantáže cañi. Nebo tabáku. Nebo pomerančovníkový sad?

„Dej se do holportu s jaguárem a zřídíme si jatka, jako má Swift Comp. v Berisse.“

To je celý lenochod. Přitom na něj jsem spoléhal. Je sečtělý La Razónem a vyzná se v kursech akcií. Sary nebylo možno se zeptat. Umyla v neckách snězený hrnec od večeře a vychována anachronismem conquistadorského bontonu opustila rokovací kabinet.

Díla Michala Šandy jsou dostupná zde.

O autorovi viz zde.

O Radimu Kopáčovi viz zde.