Dotaz:
Obracím se na vás s dotazem ohledně modálních sloves a z toho plynoucího určování druhů přísudků ve větě. Je slovo umět modálním slovesem?
Setkala jsem se v různých materiálech s tím, že někde je slovo umět označeno za modální sloveso, tvoří tak přísudek slovesný složený (Ema vždycky uměla krásně zpívat).
Pokud by to ale modální sloveso nebylo, pak by šlo o přísudek slovesný jednoduchý (uměla) + předmět (zpívat).
Jestliže by ale věta zněla Uměl anglicky, pak ve větě chybí sloveso v infinitivu, které ke slovesnému složenému přísudku patří. A bylo-li by sloveso umět modální, neplatila by tam poučka, že přísudek slovesný složený je modální / fázové sloveso + infinitiv plnovýznamového slovesa.
Prosím o objasnění této problematiky.
Paní M. R.

Odpověď ASČ:
Nedivím se, že je tazatelka v rozpacích. Situace totiž není nijak přehledná.

Modální (způsobová) slovesa vyjadřují jistý postoj mluvčího ke sdělované skutečnosti: totiž zda je možná (moci); nutná (muset); povolená (smět); očekávaná (mít /něco udělat/, např. Zítra mám jet do Prahy).

Dones velmi respektovaná Havránkova-Jedličkova Česká mluvnice (1981) dotazované sloveso umět mezi způsobová (modální) nezařazuje. Podotknu, že např. angličtina naopak ano, protože sloveso can má v tomto jazyce význam jak „moci“, tak „umět“. Naopak sloveso chtít je v češtině modální, zatímco anglické to want nikoli (infinitiv vážící se k němu má u sebe morfém to).

Stejně renomovaná, ale novější publikace Čeština – řeč a jazyk (2. vyd. 2000) užívá poněkud šalamounskou formulaci, když v jednom souvětí hovoří o slovesech modálních a „některých dalších, zejména stavových“; přitom za výčtem jednoznačně modálních sloves (moci, chtít, smět, muset, mít) stojí středník a následuje výčet sloves dalších, opět se středníkem – takto: (umět, vědět znát; stát spát bydlet…). Z toho lze vzdáleně vyvodit, že umět se zde za modální nepovažuje, neboť není uvedeno ve stejném „balíku“ se slovesy jednoznačně modálními. 

Jasné stanovisko naopak zastává Příruční mluvnice češtiny (2000), jež v paragrafu 48 sloveso umět uvádí ve výčtu modálních sloves na příkladu Umí zpívat.

Přikláním se k pojetí Nového encyklopedického slovníku češtiny, v němž se vlastnosti modálních sloves vymezují takto: 

„(a) pojí se pouze s inf., nikoli s vedlejší větou; (b) nelze je rozvíjet nominální skupinou; (c) netvoří imper.; (d) netvoří pasivum (srov. kontrast: Petr musel zaplatit pokutu – *Petrem bylo museno zaplatit pokutu, nýbrž: Pokuta musela být zaplacena Petrem × Petr odmítl zaplatit pokutu – Petrem bylo odmítnuto zaplatit pokutu, nikoli: *Pokuta odmítla být zaplacena Petrem); (e) nemá vidový protějšek; (f) netvoří ↗dějové substantivum ani ↗verbální substantivum; (g) je možné samostatně rozvíjet m.s. a inf. plnovýznamového slovesa ([Sám chtěl] zůstat × Chtěl [zůstat sám]; [Včera mohl] [odejít už dnes]; (h) m.s. i inf. je možné samostatně negovat (Mohu nepracovat – Nemohu pracovat – Nemohu nepracovat).“ 

Z uvedeného je zjevné, že sloveso umět většinu vlastností naplňuje, na druhou stranu však z něj lze utvořit podstatné jméno slovesné umění.
NESČ pak uzavírá: „Na základě vlastností (a) ‒ (i) se rozlišují prvotní/základní/vlastní m.s., která mají maximum z množiny vlastností (a) ‒ (i): muset, mít, moci, smět, a m.s. v širším smyslu, která mají některé vlastnosti, které vlastní m.s. postrádají (chtít, umět, dovolit si, hodlat aj.; např. tvoří verbální substantivum (chtění), trpné participium (chtěný), spojují se s prefixy a s reflexivem (zachtít se, odhodlat se) aj.). Zatímco vlastní m.s. vyjadřují (ve svém základním významu) vždy jen informaci o nutnosti, možnosti realizace děje/stavu n. vůli konatele k provedení děje/stavu vyjadřovaného plnovýznamovým slovesem, m.s. druhé skupiny mohou vedle tohoto modálního významu vyjadřovat i významy jiné, ekvivalentní s významy vyjadřovanými plnovýznamovými slovesy: Umí // Může_mod napovídat × Umí // Naučil se_{plnovýz. sl.} básničku.„

Dodám ještě, že v češtině vězí čertovo kopýtko elipsy čili výpustky. Srovnejme: Tak tohle opravdu nemusím (tj. přijmout, strávit, souhlasit s tím). Tohle nechci (tj. udělat, připustit, ztratit /někoho: Nechci tě ztratit/). Smím? (tj. vám věnovat tuto růži, slečno?) Ty teda umíš! (vyjádřit se, vyřešit problém). Z tohoto hlediska větu Uměl anglicky, uváděnou tazatelkou, lze chápat jako eliptickou konstrukci s vypuštěným infinitivem hovořit/mluvit, takže infinitivní pozici sloveso umět nabízí, ta však nemusí být vždy v konkrétní větě obsazena.

Závěr:
Pro češtinu bych uznal jako plně modální slovesa tato: moci, smět, muset, chtít (vyjadřuje vůli, žádost), mít (zadanou povinnost, např. Máš to vyřešit do zítřka; popř. plní roli, jež připadá v jiných evropských jazycích konjunktivu: Podle prvních zpráv měl herec nabízenou roli odmítnout).

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.