Tran Thu Tra přišla do Československa v roce 1991 jako tříletá se svou maminkou za otcem, který byl umístěn do jedné z československých fabrik tři roky předtím. Je absolventkou pražské pedagogické fakulty, kde vystudovala aprobaci německý a anglický jazyk, a v současnosti pracuje ve výkonné pozici zahraniční korporace.
Podle Tran Thu Tra je nesprávné předpokládat, že když děti s odlišným mateřským jazykem umějí velmi dobře česky, automaticky znají i český kulturní kontext. Tran Thu (Tran Thu je přijmení, Tra je jméno) taktéž upozorňuje, že se většina učitelů zaměřuje spíše na výuku předmětů než na vzdělávání dětí. V rozhovoru říká, že „bez změny orientace na dítě místo na obsah nejenže učitelé nepochopí potřeby majoritních dětí, ale ani dětí s odlišným mateřským jazykem“.
Úspěchy vietnamských dětí začínají podléhat stereotypizaci o pracovitých a učících dětech. Jaká je realita?
Ve Vietnamu není vysokoškolské vzdělání tak široce dostupné, mnozí mí krajané sem přišli právě proto, že se na vysokou školu nedostali. To je příklad mého otce, který chtěl být architektem, ale nedostal možnost studovat. Není proto divu, že rodiče tolik na vzdělání bazírují, žádná alternativa k vysokoškolskému diplomu nepřipadá v úvahu. Jako vietnamské dítě máte jen čtyři možnosti profesního uplatnění: doktor, právník, inženýr nebo být hanbou celé rodiny. Příliš se nerespektuje, co dítě chce. Pro naše rodiče je diplom vstupenkou do lepšího života.
Více ZDE.
Percepce vietnamské češtiny: https://sites.ff.cuni.cz/ncds/wp-content/uploads/sites/109/2017/10/Slowik-Tumova_15-30.pdf
Z diskuse ve FB skupině Učitelé+:
(…) To je složité. Pokud neznáte fonémy vietnamštiny, pak jejich jméno komolíte, což také nemusí být příjemné. Nechal bych to přímo na konkrétní osobě (studentu, žáku). Prostě se zeptat toho, koho se to týká… snad to není takový problém.
(…) Přesně tak, učím vietnamské děti, ty, které umějí česky, tak chtějí oslovovat českým jménem, ale mám teď v jedné třídě dvě děvčata, která tolik český neumí, tak jim říkám vietnamsky, ale počeštěně – Lin a Mája.
Když jsem učil češtinu na Pekingské univerzitě zahraničních studií, měli česká jména všichni mí čínští studenti a studentky. Dali si je sami hned v prvním ročníku, je to tam tradice – rozhodně nešlo o akci českých lektorů. Většinou (ale ne vždy) byla foneticky podobná jejich rodinnému či rodnému jménu.
V odkazovaném článku píše autorka: „…nemůžete přejmenovat dítě jen proto, že se vám nechce učit se vyslovit jeho jméno. Dalším plošným zlozvykem je nečíst vietnamská příjmení při zjišťování prezence. Když dojde na vietnamské jméno, učitel mlčí, zvedne hlavu, hledá asijskou tvář a zapíše. […] Tím jsem si prošla od základky po vysokou školu. Ta pauza v čtení příjmení byla vždy ponižující.“
Na to lze namítnout, že řada učitelů se ostýchá vyslovit asijské jméno naopak ze slušnosti – konkrétně z obavy, že by ho zkomolili či nevyslovili přesně. V tónových jazycích může totiž nepřesná výslovnost nadělat pěknou významovou paseku. Pro ilustraci příklad v opačném gardu: Čínština nezná protiklad znělosti souhlásek, takže českému uchu zní slovo „bylo“ vyslovené z čínských úst spíše jako „pilo“. A teď si představte, že by měli vyslovit příjmení „Brdečka“. Pokud si pamatuji, čínská jména si (po jazykové konzultaci s čínskými vyučujícími) dávali v Pekingu z podobných důvodů téměř všichni zahraniční lektoři.
Souhlasím s názorem, že řešením je věcná dohoda s dítětem (studentem), co je mu milejší: zda možné komolení jeho jména částí pedagogického sboru, nebo přijetí „pracovního jména“ českého.