Jiří Hanák píše v LN 21. 5. v rubrice Poslední slovo na téma První věta o – podle něho pomíjející – kráse češtiny. Je v jeho textu i kus zklamání nad údajným současným úpadkem našeho jazyka, které ani jeho nadšení nad starším stavem češtiny nezahladí. Bohužel musíme dodat, že slavná „nejstarší věta česká“ (ve skutečnosti souvětí) je sice připsána na známé latinsky psané zakládací listině kapituly litoměřické z r. 1057, ale sama tato glosa pochází až ze začátku 13. stol. Zároveň, jak ukazují poslední výzkumy našich mladých bohemistů a hebraistů, není vůbec vyloučeno, že existují až o sto i více let starší „nejstarší“ české věty či souvětí, avšak psané jako glosy hebrejským písmem k hebrejským textům. Jejich učení židovští autoři byli ve svém 12. až 13. století dokladem, jak jazyková různost lidi nerozdělovala: mluvili zřejmě česky lépe než hebrejsky, takže do svých teologických či právnických spisů si občas česky poznamenali, jak se ten či onen výraz řekne „v našem jazyce“ – českém. Těchto zatím objevených glos jsou ve spisech rozesetých v knihovnách od Petrohradu po Paříž stovky. Našim antisemitům a jiným tento objev asi nebude po chuti, ale je to pěkné memento pro současnou vzedmutou hypernacionalistickou vlnu.
Jiří Hanák se domnívá, že čeština upadá, protože „už se listím neodívá“ a „slavíček v keřku zmlkl“. Na tyto stesky obvykle odpovídám, že čeština je moderní vyspělý jazyk a stěží může opravdu upadat, to jen nějak „upadají“ její uživatelé, jedni v projevu písemném či ústním, jiní zase co do slušného jazykového chování. Ani jedno, ani druhé ale nevypovídá nic o kvalitě či úpadku jazyka jako systému, jako zásobárny jazykového materiálu a pravidel pro jeho využívání. Spisovná čeština má své jazykové prostředky poměrně dobře kodifikované, vulgarismy ovšem zůstanou vulgarismy a není omluvou, že se hodí, když se politici právě rozčilují nebo nejapně vtipkují. Na druhé straně tato veřejně se projevující jazykověkomunikační druhořadost možná ani není úpadkem, ale jen charakteristikou naší doby…
Politiky napravíme nejlépe zvolením politiků jiných, komunikačně lepších, nejdůležitější je ale školní výchova, dnes opravdu v katastrofálním stavu, a jazykové vzory v médiích. Zejména televize je mocná kouzelnice, nepozorovatelně ovlivňuje slovní zásobu i frazeologii, ale hlavně artikulační bázi zejména dětí a mladých lidí. Vzory nenásilné kvalitní spisovné mluvy a výslovnosti jistě mezi dnešními televizními moderátory najdeme, víc však bijí do uší převažující široké (pražské) samohlásky, např. v ČT u Jiřího Václavka, nasazovaného do nejsledovanějších zpravodajských pořadů: jakobe sa šeroká samohláske sťahovale z hanáčtěne do spesovná čaštěne v čá tá, ža? Trochu jinak je to v gramatice, kde nejde o nedostatky jedinců. Mění se syntax mluvené i psané češtiny, podle reklamy typu Česká pojišťovna Cup, Renault partneři, tedy s anglickým slovosledem neshodného přívlastku, takže slyšíme od dětí a mladých lidí spojení typu Kláry maminka – nějak se nám v Čechách (na Moravě zatím ne) ztrácejí přivlastňovací adjektiva. Stejně jako jsme už dřív v psaném jazyce nenávratně ztratili přechodníky a jako před našima očima mizí příčestí trpné typu Pacienti byli o novém léku informováni – dnes už zhusta jen informovaní. Je to úpadek? Nebo jen projev kreativity mluvčích, které se říká jazykový vývoj? Myslím, že si čeština i její mluvčí s náhradou za tyto a další „ztráty“ poradí, vždyť kdyby se jazyk nevyvíjel, mluvili a psali bychom dodnes stejně jako onen autor nejstarší české věty nebo souvětí. A pokud jde o výslovnost, pak ta nářeční ze západu jako z východu, ale ani ta individuální expresivní, do oficiálních veřejných projevů nepatří, zvláště pak jsou-li sponzorovány (sponzorované mi do klávesnice neleze) z daní nás všech.
Lidové noviny, 24. května 2016 (Publikováno podle webu Technické univerzity Liberec)
