Ze závěru studie, publikované v časopise Česká literatura, č. 6/2013:

Souhlasíme se závěrem Jiřího Opelíka, že Olbrachtův přístup k překladům z románů Thomase Manna byl nebývale aktivní a autor jeho dílo tvůrčím způsobem včlenil do své tvorby. Překladům můžeme ve shodě s Opelíkem přisoudit roli katalyzátoru, díky němuž se uspíšila kvalitativní proměna Olbrachtova díla, započatá na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století. Ivan Olbracht adaptoval vybrané rysy Mannovy poetiky vhodně pro vlastní umělecky svébytné literární dílo. Z tohoto pohledu můžeme interpretovat novelu „O smutných očích Hany Karadžičové“ jako popření mytické identity vyřčením negované formule Ich bin’s.

Při srovnání Goletu v údolí a tetralogie Josef a bratří jeho se nabízí celá řada analogií. Z hlediska vypravěčské strategie se ukazuje, že rysy mannovského vyprávění — ironizace, relativizace a „vědecký“ odstup od předmětu vyprávění, který se projevuje např. neustálým zvažováním jednotlivých alternativ — jsou nejbližší povídce „Událost v mikve“.

Zcela specifický je pak Olbrachtův travestizující přístup ke starozákonní látce. Osud Pinchese Jakuboviče, který se uzavírá až v závěrečné novele, i obraz Bajnyše Zisoviče na koni, který se ve variaci objevuje jak v „Události v mikve“, tak v novele „O smutných očích Hany Karadžičové“ povyšují travestizaci starozákonního mýtu na univerzální prostředek k dosažení komiky v Goletu v údolí jako celku. Zpracování starozákonní látky, respektive mýtu oběma autory hraje klíčovou roli. Postavy jejich próz přijímají v určitých situacích příslušnou mytickou roli, identifikují se s archetypálním osudem, který je součástí mytického schématu a opakují jej z velké části zcela vědomě v nové variaci ve svém konkrétním osudu, tzv. kráčejí v jeho stopách. Ivana Olbrachta tak lze ve světle Mannova díla vnímat jako dalšího z autorů, který přispívá k racionalizaci mýtu v době vzmáhajícího se nacistického Německa a postupující instrumentalizace mýtu v nacistické a krajně pravicové ideologii.

K tématu viz též ZDE.