Čeština je krásná a bohatá, tvrdívá se v předmluvách zábavně-naučných knížek pro laickou veřejnost, v mediálních rozhovorech s nositeli národní kultury i v parlamentu. V čem tkví ono bohatství češtiny? Odhaduju, že jeho velkou část v myslích a emocích lidí tvoří vedle krásných slov hlavně přehršel vyjadřovacích prostředků umožňujících jemnou volbu pro nesčetné odstíny komunikačních situací. Je však každá distinkce automaticky přínosná?
Čeština kdysi mívala dva neurčité slovesné tvary – vedle infinitivu (např. píti) i supinum (pit). Používalo se po slovesech pohybu a jeho předmět býval v 2. pádě (jíti pit piva). Už před mnoha staletími ale začalo ustupovat a jeho funkci a pozici převzal právě infinitiv. Lidé prostě postupně přestali supinum používat. S infinitivem zacházeli častěji, a to jak v náležitých kontextech, tak stále častěji i místo podobného, ale výlučnějšího supina, až se z odchylky stala norma. (…)
