Z jazykového koutku v časopise Vesmír:

Vývoj společnosti se odráží v jazyce a občas nasvítí nesamozřejmý vztah mezi jeho psanou a mluvenou podobou. Respekt nedávno psal, že kdysi „byl*a Sam Smith¹⁾ […] napaden*a a zbit*a“. Jak to přečíst? V audioverzi článku bylo k slyšení, že „byl byla Sam Smith […] napaden napadena a zbit zbita“. Posluchačka se pak na twitteru ptala: „Neexistuje v češtině nějaký přirozenější způsob, jak mluvit o nebinární osobě […]?“ Odhaduji, že přirozenější tu znamená takový, kdy si psaná a mluvená forma odpovídají jedna ku jedné. Je ale takový požadavek oprávněný?

Není. Psaný mód jazyka nepochybně vznikl jako způsob záznamu toho mluveného, už dávno ale není jen jím. Za ty věky, co ho používáme, se zčásti osamostatnil a dává smysl přistupovat k němu jako k autonomnímu znakovému systému s vlastním, přímým vztahem ke světu, jak by jistě potvrdil i kolega Jacques Derrida. Psaný a mluvený jazyk se v naprosté většině překrývají. Je to pohodlné, průhledné. Očekávání, že budou lícovat stoprocentně, je ale nutně nenaplnitelné. Leckde úplně nekorespondují. Vadí to? U hvězdičky asi kdekomu ano, ale je hromada podobných případů, které běžně nikoho netrápí.