Dostal jsem nabídku číst na břevnovském hřbitově, a to k události otevření kaple svatého Lazara. Když jsem ale kapli navštívil a spatřil v jejím středu výrazný katafalk na rakev, pod malbou posledního soudu, došlo mi, že mocnější než čtení vlastních textů by bylo provést rituál Lazarova vzkříšení. A tak jsem začal pátrat po Lazarově odkazu. (…)

Přesuňme se nyní od náboženských souvislostí k literatuře. Zvláště v té moderní se Lazar stává složitou a zároveň problematickou postavou. Platí-li za jeden z rysů moderny nietzscheovská „smrt Boha“, pak můžeme jedním dechem dodat: Lazar žije. Zhroutila se nebesa, uzamklo se Boží království, vše pozemské, paradoxní a prchavé nabylo na významu – a Lazar žije mezi námi. Fakt, že byl vzkříšen, z něj přitom dělá spíše temnou postavu, z řádu Ahashverů a bludných Holanďanů, která nenalézá na tomto světě pokoje. Dost možná čekáme – spíše než na Ježíšův druhý příchod – na Lazarovu druhou smrt…

Snad největší vzkříšení lazarského motivu v moderní literatuře najdeme ve Zločinu a trestu (1866) od Fjodora M. Dostojevského. Nejenže v jedné z kapitol vrah Raskolnikov pohnutě rozebírá biblické pasáže o Lazarovi, ale celý román je možné číst jako lazarské podobenství. Mezi vraždou lichvářky a přiznáním k vraždě uběhnou přesně čtyři dny, tedy stejně jako mezi Lazarovou smrtí a vzkříšením, a Raskolnikovův byt je opakovaně přirovnán k hrobu, kobce či rakvi, ba celý Petrohrad je jako „mrtvé město“, odkud za ním blízcí včetně spásonosné Soni Marmeládové přicházejí jako k nebožtíkovi.

Biografické interpretace jdou ještě dál, když poukazují na Dostojevského zkušenost s vlastním odsouzením na smrt, které bylo na poslední chvíli změněno na deset let vězení a nucených prací. V každém případě spisovatel znovu oživil lazarský mýtus, který byl brán vážně v podobě zázraku už leda věřícími, a posunul jej do univerzálnějšího rámce duchovní smrti a obnovy: Lazar zemřel tím, že se stal vrahem. Nedojde zde ke vzkříšení lichvářky, účinnost takové zápletky je téměř nepředstavitelná, ani ke zvnitřnění zločinu, který sám by se mohl stát duchovní oporou (jak by si to mohl představovat Dostojevskij za mlada, když ještě věřil v oprávněnost násilné revoluce, a jak jej ze spisovatelů asi nejsilněji zvnitřnil Jean Genet). Ruský Lazar znovu ožívá až přijetím trestu, v čemž ho podporuje nalezení upřímné ženské lásky. Jeho proměna v očištěného člověka ale rozhodně nebude idylická, což romanopisec pouze naznačí a dál už nepokračuje.

Celý text najdete na autorových stránkách (publikován v září 2020)