Co zůstalo z Jaroslava Haška po sto letech? Překvapivě mnoho – jinak by na něj tak dobře neseděly pojmy dnešní „postfaktické“ doby. Autor Švejka byl brilantní troll, generátor diskursivního šumu a šiřitel fake news, který dřív než kdo jiný rozpoznal sílu žvanění.

Interpretovat dílo a osobu Jaroslava Haška, má­-li vůbec cenu ty dvě mohutné a oteklé věci od sebe oddělovat, je ošemetná věc. Není to o nic lehčí než napsat blahopřání k výročí ve speditérském slohu. Vědom si toho, že musím selhat, ulevilo se mi, že mohu být trapný, protože o seriózní výklady a rozhojnění autorského mýtu se u příležitosti sta let od Haškovy smrti postarají mnozí jiní. Rozhodl jsem se proto sestavit stručný slovníček pojmů, jimiž by se mohl tradiční pohled na „světovou senzaci“ trochu rozvrtat. Může se stát, že jemnocitnějším se nad ním udělá nevolno. Ostatně i sám mistr prý v posledních týdnech života během diktování Švejka zvracel. Prostě jen vleže pootočil hlavu a pak pokračoval, ani nezavolal „Radko, pytlík!“. Podotýkám, že pobodat autora článku rezavým nožem jest nepřípustné.

Bulšit čili žvanění

Žvanění je pro Haška jak cílem, na který útočí, tak metodou, kterou k tomu používá. Současně je to podle mě právě žvanění, co Haškovo dílo činí tak aktuálním a nadčasovým. Žvanění je výrazným symptomem naší doby nejen pro jeho všudypřítomnost (každý se k němu uchylujeme častěji, než bychom rádi), ale také kvůli tomu, že se z něj stala v postfaktické době komunikační strategie. Žvaněním se dá uchvátit diskurs efektivněji než třeba tvrzením, které vyžaduje argumentaci. Žvanění se šíří rychleji a nedá se s ním polemizovat. Hašek to předvádí ve svých časopiseckých humoreskách i ve Švejkovi. Všichni ti Haškovi učitelé, katechetové, knížata nebo žurnalisté jsou žvanilové, stejní jako dnešní odborníci na cokoli, politici nebo zástupy youtuberů a podcasterů.

Více na stránkách časopisu A2

O Jaroslavu Haškovi