Do rubriky Poradna ASČ přišel dotaz, který naprosto přesahuje její cíle a předjal záměr ASČ otevřít v budoucnu velkou diskusi o pojetí výuky literatury na středních školách. Autorka dotazu vše jen urychlila. S jejím výslovným svolením uvádíme i její jméno.
Kolegyně tu otevírá Pandořinu skříňku snad všech středoškolských češtinářů. Vzpomínám, že velmi podobné dotazy, pochybnosti i nejistoty se mně honily hlavou, když jsem zahajoval svoji pedagogickou dráhu. A jistě nejsem sám.
Pojďme se nad cíli – a koneckonců celým smyslem – výuky literatury na středních školách společně zamyslet.
Jiří Kostečka

Vážení,

obracím se na Vás s prosbou o radu, jak vyučovat literaturu na střední škole. V září letošního roku jsem se stala vedoucí předmětové komise společenských věd a jedním z úkolů, které jsem dostala, je vypracovat novou koncepci jak na naší škole (obchodní akademie) vyučovat literaturu, tj. především v souladu se státní maturitou a s ohledem na zhoršující se přístup žáků k literatuře (převažovaly názory žáků – to nějak „okecám“; já přece vím, o čem to dílo je; já vlastně nevím jak se na maturitu z literatury připravit atd.)

Ráda bych se dozvěděla, jaké metody a postupy používají kolegové, jak se jim osvědčily, co by naopak změnili či již změnili. Potýkám se nyní s otázkou jak výuku literatury na SŠ uchopit. Na jedné straně je tu jakési vžité schéma – lineární, chronologické, jakoby od každého kousek, podle 99 % učebnic a čítanek, na druhé straně státní maturita vyžaduje zcela jiný výsledek – dobrou, podrobnější analýzu přečteného díla. Někteří kolegové se u maturity spokojí s odříkáním podrobného děje a mnou si ruce, jak se žáci pěkně připravili (popravdě takto by odmaturoval i papoušek!), hlubší rozbor, zamyšlení se nad přečtenou knihou je považován skoro za zločin – do minulého roku se zkoušející prakticky nemohl zeptat ani na literárně-historický kontext daného díla! Já osobně si diskusi nad přečteným dílem představuji zcela jinak (avšak přiznejme si, co lze za 10-12 minut stihnout…?!)

Chceme-li, aby nám žák u maturity předvedl jakési pochopení díla a byl i schopen nějaké hlubší analýzy, je potřeba ho k tomu alespoň po dobu středoškolského studia vést. A navíc je třeba si uvědomit, že i když žák dílo sám přečte, ne vždy ho dokáže správně pochopit či najít tam to, co je např. skryto mezi řádky. Tady vycházím z konkrétních případů své pedagogické praxe. Z této úvahy mi vychází, že by středoškolský učitel měl pojmout literaturu jako víceméně rozbor nějakých určených děl. Nelze opominout literárně-historický kontext, bez toho by nebylo možno dílo správně pochopit: tedy určité téma/období apod. by se muselo začít tímto a potom se věnovat jednotlivým celým dílům.
Žáci by např. měli za úkol si dopředu dané  dílo /daná díla přečíst, aby pak mohl probíhat rozbor a diskuse, nebo by bylo možno dílo číst přímo při výuce (což je ovšem časově velmi náročné). Výběr titulů by připadl především učiteli, s tím, že žáci by se samozřejmě mohli domluvit na jiném díle, které by bylo pro obě strany přijatelné.
Při této koncepci by však někteří autoři zůstali „zapomenuti“. Dejme tomu, že ke každému okruhu/tématu budou zvolena 2-3 díla (pouze návrh). Zde si nejsem jista, zda je to s ohledem na RVP možné, konkretizace v ŠVP je pak už v kompetenci jednotlivých škol, tudíž každá škola by si zpracovala svůj vlastní (tj. např. výběr jednotlivých autorů).

Ráda bych věděla, jak se k výuce literatury na střední škole staví jiní kolegové, co si myslí o nutnosti změny pojetí dosavadního vyučování apod. Zda například už změnu realizovali. Setkala jsem se však i s takovou změnou, kterou nepovažuji za vhodnou – určité secvičování 20 předem daných děl, tak aby žáci u státní maturity uspěli. Tuto metodu považuji za nepřijatelnou a literaturu degradující.

Mnohokrát Vám děkuji za Vaši odpověď.

S pozdravem

Tereza Podholová, Obchodní akademie Liberec