Do rubriky Poradna ASČ přišel dotaz, který naprosto přesahuje její cíle a předjal záměr ASČ otevřít v budoucnu velkou diskusi o pojetí výuky literatury na středních školách. Autorka dotazu vše jen urychlila. S jejím výslovným svolením uvádíme i její jméno.
Kolegyně tu otevírá Pandořinu skříňku snad všech středoškolských češtinářů. Vzpomínám, že velmi podobné dotazy, pochybnosti i nejistoty se mně honily hlavou, když jsem zahajoval svoji pedagogickou dráhu. A jistě nejsem sám.
Pojďme se nad cíli – a koneckonců celým smyslem – výuky literatury na středních školách společně zamyslet.
Jiří Kostečka
Vážení,
obracím se na Vás s prosbou o radu, jak vyučovat literaturu na střední škole. V září letošního roku jsem se stala vedoucí předmětové komise společenských věd a jedním z úkolů, které jsem dostala, je vypracovat novou koncepci jak na naší škole (obchodní akademie) vyučovat literaturu, tj. především v souladu se státní maturitou a s ohledem na zhoršující se přístup žáků k literatuře (převažovaly názory žáků – to nějak „okecám“; já přece vím, o čem to dílo je; já vlastně nevím jak se na maturitu z literatury připravit atd.)
Ráda bych se dozvěděla, jaké metody a postupy používají kolegové, jak se jim osvědčily, co by naopak změnili či již změnili. Potýkám se nyní s otázkou jak výuku literatury na SŠ uchopit. Na jedné straně je tu jakési vžité schéma – lineární, chronologické, jakoby od každého kousek, podle 99 % učebnic a čítanek, na druhé straně státní maturita vyžaduje zcela jiný výsledek – dobrou, podrobnější analýzu přečteného díla. Někteří kolegové se u maturity spokojí s odříkáním podrobného děje a mnou si ruce, jak se žáci pěkně připravili (popravdě takto by odmaturoval i papoušek!), hlubší rozbor, zamyšlení se nad přečtenou knihou je považován skoro za zločin – do minulého roku se zkoušející prakticky nemohl zeptat ani na literárně-historický kontext daného díla! Já osobně si diskusi nad přečteným dílem představuji zcela jinak (avšak přiznejme si, co lze za 10-12 minut stihnout…?!)
Chceme-li, aby nám žák u maturity předvedl jakési pochopení díla a byl i schopen nějaké hlubší analýzy, je potřeba ho k tomu alespoň po dobu středoškolského studia vést. A navíc je třeba si uvědomit, že i když žák dílo sám přečte, ne vždy ho dokáže správně pochopit či najít tam to, co je např. skryto mezi řádky. Tady vycházím z konkrétních případů své pedagogické praxe. Z této úvahy mi vychází, že by středoškolský učitel měl pojmout literaturu jako víceméně rozbor nějakých určených děl. Nelze opominout literárně-historický kontext, bez toho by nebylo možno dílo správně pochopit: tedy určité téma/období apod. by se muselo začít tímto a potom se věnovat jednotlivým celým dílům.
Žáci by např. měli za úkol si dopředu dané dílo /daná díla přečíst, aby pak mohl probíhat rozbor a diskuse, nebo by bylo možno dílo číst přímo při výuce (což je ovšem časově velmi náročné). Výběr titulů by připadl především učiteli, s tím, že žáci by se samozřejmě mohli domluvit na jiném díle, které by bylo pro obě strany přijatelné.
Při této koncepci by však někteří autoři zůstali „zapomenuti“. Dejme tomu, že ke každému okruhu/tématu budou zvolena 2-3 díla (pouze návrh). Zde si nejsem jista, zda je to s ohledem na RVP možné, konkretizace v ŠVP je pak už v kompetenci jednotlivých škol, tudíž každá škola by si zpracovala svůj vlastní (tj. např. výběr jednotlivých autorů).
Ráda bych věděla, jak se k výuce literatury na střední škole staví jiní kolegové, co si myslí o nutnosti změny pojetí dosavadního vyučování apod. Zda například už změnu realizovali. Setkala jsem se však i s takovou změnou, kterou nepovažuji za vhodnou – určité secvičování 20 předem daných děl, tak aby žáci u státní maturity uspěli. Tuto metodu považuji za nepřijatelnou a literaturu degradující.
Mnohokrát Vám děkuji za Vaši odpověď.
S pozdravem
Tereza Podholová, Obchodní akademie Liberec
Kdysi dávno jsem se pokusil sepsat návrh osnov Českého jazyka a literatury. Možná tam i dnes najdete něco inspirativního, i když osnovy již byly nahrazeny rámcovými vzdělávacími programy…
NÁVRH ALTERNATIVNÍCH OSNOV ČESKÉHO JAZYKA A LITERATURY PRO STŘEDNÍ ŠKOLY (1999)
http://www.ceskaliteratura.cz/forum/osnovy.htm
Vážení kolegové,
to nejpodstatnější k výuce literatury se objevuje ve všech příspěvcích a já jsem rád, že je z nich patrné, že stávající podoba maturity nepotlačuje, ale naopak podporuje, ba vyžaduje snahu vést žáky ke čtení a k přemýšlení o přečteném, a že současně umožňuje uplatňovat při výuce různé strategie a metody.
Koncept J. Kostečky (uvedení do literatury, následně výklady s literárněhistorickým východiskem) považuji za nosný pro běžné čtyřleté studium na jakémkoli typu školy. Opustit literární historii podle mého názoru nelze, ale je nutné ji výrazně redukovat a podle záměru vyučujícího a zájmu žáků do ní vstupovat texty či díly z jiných období, zejména z posledních desetiletí.
Podrobněji se k dané problematice vbrzku vrátím delším komentářem či samostatným textem.
Milá kolegyně, vážení a milí kolegové, jsou mi blízké názory pánů Kostečky i Kuby. Nebudu zde prozrazovat, jaký je konkrétní koncept mé výuky, to by bylo tak na hodinový výklad, ale pokusím se nastínit a možná i poskytnout drahé kolegyni inspiraci a podporu. Učím na SOŠ a SOU deset let, než jsem se teď ocitla na mateřské, byla jsem 5 let předsedkyní předmětové komise, autorkou ŠVP. Vzhledem k našemu typu školy je nutné mít vhodnou učebnici (pro časté absentéry, žáky s SPU atd., rovněž si to přejí rodiče). Učebnice literatury je tedy základem a já to vítám, protože mám ve výuce větší prostor věnovat se diskuzím, rozborům konkrétních děl atd. Výuku máme pro lepší přehled vzhledem k učebnicím koncipovanou chronologicky ne tématicky. Nedílnou součástí mé výuky se stala povinná a volitelná četba (např. v 1. ročníku musí žáci přečíst Kytici, Máj čteme ve škole společně s rozborem, vychází nám to na konec školního roku). Četba je stanovena vzhledem k období probíranému v daném ročníku, jsem otevřená rozšíření seznamu o návrhy z řad žáků. Rozhodně mi nevadí Harry Potter apod., přečetla jsem díky svým žákům mnoho knih, které bych jinak minula a byla by to škoda (např. Jak jsem vyhrál válku), prostřednictvím četby svých žáků mám pocit, že je i lépe poznávám. Vzhledem k typu školy, na které učím, bylo mou velkou výhrou, že žáci začali číst! Tudíž jsem zpočátku vůbec neřešila, co čtou!!! Postupně se u žáků začal však projevovat i určitý „vkus“. Ve 4. ročníku je seznam četby hodně otevřený vzhledem k žákům, kdo si neví rady, ráda mu poradím já. Nebráním se ani filmovým zpracováním s tím, že srovnáváme knižní a filmovou podobu.
Zkoušení u maturity – máte pravdu, chce to nějaký nácvik, žáci by měli svého učitele znát a vědět, jak bude vypadat zkoušení u maturity. Nacvičujeme to téměř celé 4 roky. V žádném případě není možné, aby bylo předmětem ústní zkoušky převyprávění děje, to ani neodpovídá koncepci ústní zkoušky. Důležitý je skutečně rozbor přečteného díla a (dle mého) zasazení do společensko-historického kontextu.
Vzhledem k tomu, kolik je na výuku času, je jisté, že někteří autoři zůstanou zapomenuti. Ale – tak tomu vždy bylo! Já osobně ráda učím o pražské německé literatuře a vzhledem k regionu i o německy psané literatuře na Moravě (Ebner-Eschenbach, Musil atd.) – o těch jste určitě v Liberci neučili, takže jste na autory „zapomněli“ – ale to je přeci v pořádku. Každý učitel je osobnost, která určí pozadí výuky spolu s žáky, kteří jsou v nemalé míře spoluautory výuky, zejména pak té literární. Vzhledem k četbě žáků je skutečně u mě výuka každý rok jiná.
Závěrem – literatura se věnuje literatuře, proto by měla být vyučována tak, že nejdůležitější bude čtení a četba žáků v souvislosti s vyučovaným obdobím, resp. tématem.
Přeji mnoho úspěchů
Marcela Žáková
Vážení kolegové,
mnohé z vás asi nepotěším, ale literaturu na SŠ lze učit moderně i se zachováním „nutného encyklopedického minima“.
Jako předseda předmětové komise jsem na elektrotechnické SOŠ zařadil literaturu do estetické výchovy. Podle RVP a ŠVP na těchto školách estetika být musí. Takže úvodní hodiny jsou o tom, co je krásno a a co je krásné (ale žádná filosofie), pak udělám úvod do literární teorie (literární druhy a žánry umět musí a základní představu o verši básni také musí mít, včetně pokusu o tvůrčí psaní). Literární dějiny probíráme přibližně podle tzv. Kouzelného zrcadla literatury, jsou tam hezké obrázky – mám na mysli to, že do estetiky patří také „něco z hudby, výtvarna a architektury“
Řídím se tematickým plánem, nikoli tím, co je zrovna u maturit, protože ani druhákům dnes nelze s určitostí říci, jak a z čeho budou maturovat. Bohužel osud maturit nestojí jen na vůli žáků, pedagogů a zaměstnavatelů, ale hlavně na vůli médií a vítězů voleb, takže musíme počkat, až skončí domácí zabíjačka v ČSSD a zbylí řezníci se domluví s „odběratelem masa“ Babišem, jak si to představuje on. Žáci jsou s to se za 4 roky naučit mnohem víc, než je potřeba k současné maturitě.
Z tohoto důvodu také nemá smysl si myslet, že kantor vymyslí seznam 20 děl, který zadá prvákům s tím, že to tak bude u maturity. Ale co když do té doby vymění učitele nebo ředitele? Co když školu zavřou nebo se sloučí s jinou? Ten seznam bych doporučil vytvořit koncem 3. ročníku – žáci dostanou požadavky, jak má jejich seznam vypadat (podmínky z Cermatu) a každý si má vytvořit svůj seznam. Díla, která se budou opakovat, „postupují“ do školního seznamu. Pokud žáci nic nepřinesou, seznam jim vytvořím podle svého, najdu jim zajímavé věci, ale nemohou pořítat s Mládím v hajzlu, Harry Potterem nebo Knihou o čůráku. Ale Poslední bourbon od B. Vaňka-Úvalského – proč ne?
Povinnou četbu nezadávám a nekontroluji, nebudu číst ani poslouchat štosy opsané v nejlepším případě z http://www.milujemecestinu.cz, kam hradecká kolegyně Landová servíruje rozbory děl téměř podle vkusu Cermatu.Ale každý žák by měl napsat „referát“ (požadavky mohu poslat, v tomto případě by prosté kopírování neznamenalo úspěch). V 1. pololetí 1. ročníku si mohou titul zvolit skoro jaký chtějí (pokud popadnou referát ze ZŠ a neporovnají ho s mými požadavky, dopadnou většinou špatně), v dalších pololetích si vybírají z mého seznamu (a pokud chtějí např. místo Bídníků číst 93, musí to se mnou konzultovat a není v tom problém). Vždy se najdou lajdáci, kteří si včas nevyberou a dostanou přidělené dílo, které podle mne „nesmí chybět“.
Na společné čtení celých děl není čas, čtenářské techniky zkoušíme na ukázkách v učebnici, od toho učebnice je. Nebo seberu v Neoluxoru letáky s ukázkou nové knihy (to zabere i na učňáku, když k tomu předem připravím úkoly, nazvu to Práce v hodině a známkuji to).
Pane kolego, nesmírně si vážím učitelů ze SOŠ a SOU, už proto, že netuším, jestli bych na tomto typu školy dokázal dobře učit. A též obrovsky podporuji, aby každý kantor vedl výuku podle svého, když tím plní její cíle. Nicméně přesto mám dva malinko oponentní dotazy:
1. Ještě jednou k tomu nešťastnému Harry Potterovi – proč ne, prosím? To přece není žádná laciná literatura! Na celé té sáze se dá přinejmenším ukázat brilantní práce s motivy ve velké epice. A příběh má koneckonců i nesporný etický rozměr.
2. Jestliže nezadáváte týž titul pro celou třídu (= povinná četba), jak řešíte fakt, že pak nemůžete provést s celou třídou interpretaci kompletního díla, zejména novely, románu?
Právě při ústní interakci se studenty se dostáváme společně k velmi zajímavým, rozhodně nekopírovaným úvahám. Vždyť je tu třeba reagovat na okamžitou námitku, autentický komenář – to z webu nenačtou…
Mimochodem: myslím, že bychom my češtináři měli perspektivně zorganizovat vzájemné hospitace. Pamatuji si, že v 80. letech to bylo běžným jevem a strašně moc jsem se tehdy jako začínající češtinář naučil. I „přednášející“ učitel přitom získá báječnou zpětnou vazbu. Jenomže to ještě existovala fungující metodická centra, která něco takového byla schopna připravit…
JK
Vážený a milý pane předsedo,
1) Patřím ke generaci, která tyto tituly neměla a neznám to celé. Je to jeden z titulů, o němž bych očekával, že se ve studentských návrzích budou opakovat a tudíž bude použit. Proti dílu samotnému nic nemám (pravda, nejsem zaměřen na pohádky a myslím si, že to je četba spíš pro 2. stupeň ZŠ). (I Kniha o č_u je titul použitý v nadsázce, samozřejmě vím, že to je (výborná) antologie, nikoli jednolité dílo, a takové věci Cermat u maturity nedovolil. (Bohužel.)
2) Zatím jsem neměl třídu, která by to umožnila – tj. aspoň 85% žáků by si dílo skutečně přečetlo v dohodnutém termínu. Inu, když kuchařský učeň na začátku první hodiny prohlásí „a k čemu je mi čeština, když budu vařit knedlík?!, musí se pracovat jinak než s potencionálně motivovanými gymnazisty. (Nemluvě o třídách, kde jsou 2 hodiny ČjL týdně, tam na to skutečně není čas.).
Autentická beseda se mi povedla na SOU, když jsem třeťákům přinesl z Luxoru ukázku z jakéhosi díla typu čtení z kabelky do kabelky (je to autentické, nemusím kopírovat a nikdo se nemůže vymlouvat, že nemá čítanku), a sledoval jsem, kdo tam hledá hluboké hodnoty a kdo hned poznal, že to je brak. Obé se v té třídě našlo.
Má praxe je poměrně krátká – ČJL na střední škole učím teprve 5 let, čili můj komentář se opírá o méně zkušeností: Má výuka literatury vychází ze dvou pramenů –
1. studium ČJL na Jihočeské univerzitě v ČB u pánů Turečka, Papouška a Bauera, které se zaměřilo výhradně na českou literaturu, a zdánlivě tak budí dojem, že jsme toho „probrali málo“, mělo však ten efekt, že jsme vybraná díla a autory četli a rozebírali velmi pečlivě.
Proto říkám: není nutné probrat VŠECHNY autory, VŠECHNY umělecké směry a prolétnout to letem světem. Raději si vyhradím mnohem více času na vybrané a ty beru pečlivě. Studenti si z toho odensou víc. Začínám dokonce koketovat s kacířskou myšlenkou, že téměř vynechám literaturu starověkou a středověkou „na úkor“ literatury moderní a současné.
2. didkatika literatury u doktora Chocholatého na Masarykově univerzitě v Brně – pouze nejzákladnější informace o autorovi (to si studenti najdou kdekoli) a pak hlavně číst, číst, číst a povídat si, debatovat. Dvě i tři hodiny litaratury po sobě věnuji klidně četbě jedné delší ukázky. Se studenty ji rozebíráme, povídáme si o ni, řešíme jednání postav a přikládáme názory. Zkrátka učím tak, abych studenty přivedl k četbě, tak, aby je ta četba bavila a aby se častou četbou naučili textu rozumět.
S radostí zjišťuji, že po desetiletích vlády telefonních seznamů ruchovců už slovo alternativa alespoň není nadávkou. Netvrdím, že by se literární historie měla úplně vyhnat z osnov, ale stačí podat žákům stručnou periodizaci a soustředit se jen na některé literární směry a autory. Roky též navrhuji nezačínat výuku v 1. ročníku SŠ starověkou a středověkou literaturou ani národním obrozením: patnáctiletý žák ještě není vědomostně, mentálně ani emocionálně připraven na percepci, natož estetický prožitek z takové Dalimilovy kroniky či Máchova Máje; daleko lepší je celoroční úvod do čtenářství, který provede třídu úskalím základních literárněvědných pojmů na textech přívětivých, věku přiměřených.
Doporučuji též zadávat povinnou četbu (aby bylo možno při následné interpretaci zapojit celou třídu; zadané tituly samozřejmě figurují ve školním maturitním seznamu, čímž se motivace posiluje). Ovšem je to četba děl opět věkově přístupných, včetně knih dobrodružných, sci-fi, fantasy (May, Verne, Tolkien); zároveň si ale v 1. ročníku (kvintě) troufnu „na střídačku“ např. i na Dobrodružství Huckleberryho Finna a Matoušovo a Lukášovo evangelium. Postupně v dalších ročnících přidávám na obtížnosti titulů (Genesis a Exodus v sextě, v téže třídě již jsme s to interpretovat ke konci školního roku tři povídky Kafky, Nezvalovu Valérii a týden divů – samozřejmě ve spojitosti se slavným filmem). Problematiku kýče nastolujeme při komparaci Segalovy Love Story a Dámy s kaméliemi. Atd. V septimě už dojde na Neffa, Tanizakiho, Bradburyho, Austenovou, Flauberta, Bulgakova. A při třech posledně jmenovaných proberu zároveň všechny hlavní podoby realismu.
Tím vším chci říct, že literaturu LZE učit i jinak než „narodil se, napsal, umřel“. Např. literární směry ve spojitosti s hudbou; kvalitně zfilmovaná díla po promítnutí onoho filmu (či před)…
RVP to vše dovoluje – stejně jako tradiční literárněhistorickou metodu. A je to dobře. (Oboje!)
Podle mého názoru má být hlavním cílem učitele přimět žáky číst, číst a číst, jak zaznělo v předešlém příspěvku. Vždyť střední škola je pro naprostou většinu z nich posledním trochu důstojným setkáváním s uměleckýmt textem! Ano, znal jsem učitele, kteří uměli fascinovat své třídy i výkladem o té Alexandreidě (V. Nezkusil, M. Hoznauer, V. Kučera), ale kolik jich takových je? Nechť každý češtinář zvolí VLASTNÍ cestu k výuce literatury a k čtenářské duši žáků: takovou, která vyhovuje jemu a jim, nikoli metodickým pokynům!! Protože jenom takový učitel dokáže své žáky k četbě přivést.
A nechť češtinář zadá četbu podle svých vlastních čtenářských preferencí a nebojí se, že si zadává Harry Potterem nebo Vieweghem: přesvědčovat třídu o kvalitách Goethova Fausta či Keatsovy Ódy na řeckou vázu, když ani jedno sám nemusí, popř.vůbec nečetl, opravdu není ideální…
Vážený pane kolego,
jsem již zcela vyčerpána dnešním psaním příspěvků, takže jen krátce…Vašemu příspěvku rozumím. Pochopila jsem školní část státní maturity tak, že je potřeba studentům „dát“ know-how k tomu, aby se dokázali „zmocnit“ jakékoliv dobré literatury. A naším profesionálním úkolem je vyhovět jim tak, aby si mohli zvolit jakoukoliv kvalitní knížku, kterou analyzují co v nejširším kontextu. V kánonu nabízím jakoukoliv z k kvalitních knih, o kterou student požádá. Jsou mi blízká různá další zpracování díla – film, různé druhy divadelních zpracování (muzikál, balet, atd…) Chci, aby studenti byli kulturními bytostmi a aby dokázali propojit dílo se současným kulturním děním i s historickými reáliemi. Pouhé memorování obsahu díla považuji za degradující. Myslím si, že pedagog má být informován ( a má informovat své studenty) o současném kulturním dění, sama se snažím vše sledovat…… Musím říct, že jsem v tomto „režimu“ zažila krásné maturity – např. student, který dělá režii na DAMU,dokázal nejen hluboce analyzovat báseň Havran, ale podal poučení i o různých překladech této básně. Mimochodem – sama jsem u maturity „memorovala“ poezii 70.a 80. let 19. stol. Totéž u státnic. Nechci to vracet zpět. Jen si dovedu představit, že my můžeme jít ještě dál.
Zdraví Lenka Dohnalová