Opět se diskutuje o seznamu literárních děl, autorů, literárních žánrů, směrů a hnutí a v souvislosti s tím o výuce literatury a češtiny vůbec. Padají slova o „čiré nemravnosti‟ či „pozitivistickém odbornictví‟, připomíná se myšlenka Karla Kosíka o rovnomocném dialogu rozumu technického, morálního a poetického. Téhle myšlenky se čerstvě, snad jen několik hodin po pařížských útocích, zmocnil Ondřej Hausenblas a na stránkách EDUinu si s ní pohrál stejným způsobem jako fanatici s islámskou vírou.

Ti, kdo jsou cílem Hausenblasova komentáře, mohou být sice zasaženi jen pomyslně, ale nemravnost počinu vysokoškolského bohemisty (!!!) je přesto mimořádná. Dotyčný se totiž rozhodl vyřídit si účty s údajnými „vyznavači pozitivistických přístupů k výuce třebas literatury (ale i mateřského jazyka)‟, kteří „nedokážou rovnomocný dialog ani pochopit, natož vést. V něm totiž žádná ze stran nevlastní konečnou pravdu, a nejsou v něm ,správné´ výsledky, které by se daly utřídit a jednoznačně ohodnotit jako ,správné – s omyly – chybné´.‟

Dochází k závěru, že „slabší povahy, které stále touží po tom vyšším řádu daném zvenčí, se zejména obávají povinnosti vést dialog (navíc rovnomocný, protože jim nedává větší moc než partnerovi v dialogu), a to víc než se nejistoty obávají povahy přemýšlivé. A tak se ti ohrožení chytají pozitivistických návyků a ,pravd´, údajů, statistických měření, neboť tím vším se osobní dialog bezpečně odpisuje.‟ Úvahám údajně „schází vymezení cílů – k čemu to všecko děláme, k čemu vlastně je literatura a čtení na světě, k čemu má vzdělanost být našim potomkům. (Nebudu za cíle považovat to, co se do mysli omezené podsouvá právě těmi obavami, strachem z nejistoty: cíl že by byl ,znát autory a díla´, ,mít kulturní přehled´ = znát ta jména a názvy a data, ani ,jednat podle ušlechtilých vzorů´…)‟.

To prosím píše člověk, který se například v maturitní diskusi neváhal přihlásit k velmi pochybným tvrzením a některé podstatné skutečnosti setrvale ignoruje, a který, pokud je mi známo, navzdory dlouholeté dráze vysokoškolského učitele nikdy nevytvořil nějakou syntézu. Snadno tak zaměňuje objektivitu a snahu dobrat se něčeho pozitivního s plochým pozitivismem. Pro Ondřeje Hausenblase je východiskem i konečnou stanicí bezbřehá diskuse, a pokud ta k ničemu nevede – protože oponent prostě neuzná sebelépe doložený argument – , nesmí se podle něj následně nic rozhodnout. Čili – volá po anarchii, ve které se cítí jako ryba ve vodě. Za nic neručí, za nic nezodpovídá, ale rád do všeho mluví. A rád zdvíhá prst:

„Vést vzdělávání cestou ,k pevným pravdám a přesným údajům´ je dnes nebezpečnější než dřív. Na krajním pólu takové cesty stojí náboženský nebo jinak ideologický fundamentalismus a terorismus. To dnes, po dalším hrůzném útoku v Paříži, musíme mít na paměti: mládež vychovávaná lidmi bez schopnosti vést rovnomocný dialog, a vedená k tomu, aby hledala příliš pevné pravdy, bude snadnou kořistí kterýchkoliv fundamentalistů. A nejde jen o verbování bojovníků, jde i o to, aby nejistotami vystrašená populace nepodléhala při volbách ani dalšímu strašení od politiků, všelijakých prezidentů a jiných hanebníků, ani v denním životě manipulacím od prodavačů zbytečných krámů.‟

Možná že u nás skutečně jsou vyznavači pozitivistických přístupů k výuce češtiny. Pokoušet se je však ztotožnit s těmi, kteří nejen názorově, ale praktickými činy po léta usilují o smysluplnou výuku literatury a jazyka (pojímající fakta především jako prostředek k poznání), a neváhat v souvislosti s tím uvádět hrůzný útok v Paříži a verbování teroristů, to určitě není dialog, natož rovnomocný. To je prachsprostá špína.

Od autorů z eduinského okruhu už vzešlo leccos, viz Botlíkova chuť „věšet za koule v průvanu‟ a snaha nepřímo spojit maturitní testovou úlohu s vlnou domácí xenofobie; ale Hausenblasův deficit elementární kultury a zneužití tragédie pařížských obětí k vyřizování osobních účtů je černým, propastným vrcholem.

                                                                                                                                    Josef Soukal