„Eisner uveřejnil dohromady víc než 17 textů, v nichž se v různé šíři vyrovnával s Durychovými valdštejnskými texty. Většinou šlo o recenze románu v česko- a německojazyčných novinách a časopisech. Jak jsem už zmínil, Eisnerovo chápání role překladatele v případě Bloudění se blížilo spíš roli spoluautorství,47 neboť text korigoval a přepracovával. Po své redakci, zaměřené na redukci „přemíry dat a narážek“, konstatoval,

„že »Bloudění« takto ochuzené získalo na sevřenosti a přehlednosti, že bude lidskému průměru dostupnější než originál. Snad nejen pouhému průměru, jak ukazují české osudy díla“ (ibid.). S nadsázkou lze konstatovat, že Eisner chápal sám sebe jako instanci, která teprve román, příp. jeho „myšlenky“ zpřístupní široké čtenářské obci, tzn. nejen německému, ale také českému čtenáři. Eisner se tedy profiluje nejen jako německo-český zprostředkovatel, ale jako zprostředkovatel v mnohem podstatnějším smyslu slova.‟

Tilman Kasten ve studii Pavel Eisner a Bloudění Jaroslava Durycha. Česká literatura 6/2014. Studie ZDE.