Úryvek z článku v Deníku N (14. 4. 2023); napsáno jako 46. díl cyklu Česká inteligence 20. století:

(…) Masky padaly a sláva divadla se šířila rychlostí požáru. Brzy skoro celá republika, nejvíc mladá generace, prožívala euforii podobnou beatlemánii. Bylo s podivem, že se tak stalo v režimu jedné vládnoucí strany, která na té euforii neměla nejmenší podíl. Lidé se vymkli kontrole.

Ve veřejném prostoru, kde se rozpoutaly diskuse o Semaforu, to s tou pravdou bylo složitější. Ti nahoře nemohli přiznat, že potřebují kontrolu absolutní , a Suchý by zase byly šílenec, kdyby přiznal, že se v Semaforu inspiruje revuálním a jiným bulvárním divadlem Západu. Takže se začaly vést zástupné diskuse například o tom, je-li či není Semafor divadlem angažovaným.

Zajisté byl, byť Suchého angažovanost se v ničem nepodobala oné angažovanosti oficiální, tak jak se projevovala třeba vyřváváním hesel v prvomájových průvodech. Té Suchého se dalo víc věřit. I proto, že kromě každé postavy „hrál“ Suchý vždycky i sám sebe. Byl na něj spoleh v tom, že ať budou okolnosti v podstatě jakékoli, bude večer stát zas na scéně a nastavovat obě tváře.

Schytal těch úderů nepočítaně. V prvních letech existence Semaforu jenom málo vlivných mužů pera odolalo a nevyužilo příležitosti kopnout si do člověka, jehož jediným štítem byli diváci: to jejich neustávající přízeň a nic jiného tehdy i později zabránila zákazu divadla. Časem se mezi Semaforem a jeho příznivci vyvinul nadstandardní vztah, fixovaný od roku 1967 v podobě Klubu spřízněných duší při divadle Semafor, tři roky poté přejmenovaného na Jonáš klub. Trvá dodnes.

Jiný spor se vedl o to, je-li Semafor uměním nebo pouhou zábavou (právo na život mělo mít divadlo jenom v tom prvním případě). Vyznavači Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy se mračili, protože Suchého dětská písnička Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko se jim zdála primitivní; a co prý je to vůbec za způsoby, vodit si na jeviště děti, jedno za druhým. Nešlo o nic menšího než o to, smějí-li vůbec vznikat písně, podle kterých nejde budovat a pochodovat.

Dokonce i obrovský ohlas Semaforu nakonec podle těch nahoře mluvil proti němu: copak může být uměním tvorba, kterou vyhledávají davy? Suchý zahanboval mnohé oficiální básníky, když se začalo ukazovat, že lidé si jeho texty nejenom zpívají třeba u táboráků (dodnes), ale že o nich i přemýšlejí. To většina režimních tvůrců o svých čtenářích říci nemohla. Vytýkali mu tedy aspoň, že jeho texty k písničkám z podstaty věci nemohou být poezií – což je diskuse, která v obecných rysech úplně neutuchá stále, dokonce v mezinárodním měřítku; naposledy na ni došlo v roce 2016, když Nobelovu cenu za literaturu získal pouhý „písničkář“ Bob Dylan.

Zajímavé bylo, že ačkoliv Suchý zbavil režimní řeč masek, necítil se v poloze rebela, který by se s režimem utkával na válečné stezce. Jeho pozice byla pozicí slušného člověka, jehož neopouští úžas nad životem (tak jako tento úžas skoro nemizel z tváře Suchého erbovní postavy, komika Jonáše). Ale který, může-li si tedy vybrat, radši nechce konflikty.

I když tedy po Suchém skoro celou dobu šli, snažil se s nimi dohodnout. Znamenalo to v dobách pro divadlo asi nejtěžších, v sedmdesátých letech, vstupovat i do debat s ďáblem. Jednou se ze zoufalství objednal i na ÚV KSČ, aby mu řekli, co po něm chtějí, že je ochoten to v zájmu přežití divadla udělat. Chtěli po něm ale, aby se vystěhoval z republiky; v tom jim nevyhověl.

I kdyby snad chtěl, nemohl hrát výlučné divadlo; pokud by lidé nenaplnili sál den co den, režim by mu jeho dům zavřel. „Nejednou jsem publiku dělal ústupky. Co je mi čistý umění, když budu mít poloprázdný divadlo?“ Chodil tedy publiku naproti, nestyděl se za to, hrál lidem – a zároveň kde to šlo, servíroval jim svůj vlastní vnitřní svět. Když to občas přehnal a uvedl nekompromisní kus jako v roce 1965 Sektu, hra po pár reprízách propadla. Být úplně po jeho, byl by asi dělal divadlo snovější a surreálnější, jak to občas předvedl třeba ve filmu Nevěsta, ve hře Smutek bláznivých panen a jinde. Ale bez ohledu na míru kompromisů formoval Semafor jako divadlo svého vlastního (a už žádného jiného) vkusu.

Tím pobytem na hraně vysokého umění a banality, k němuž byl vlastně odsouzen, sám jako tvůrce vyzrával. Občas pokorou krotil své velké počáteční ambice, hlavně ale nepřestával žasnout nad pronikáním do tajemství básnické tvorby. Zvyklý klást verše logicky, tak aby text dával smysl, nikdy nezapomněl na okamžik, kdy se mu to poprvé v životě přihodilo jinak. Místo toho, co si původně naplánoval do písně Klokočí, měl zničehonic na papíře slova: „Po babičce klokočí / a potmě strach / a do očí / padl ti prach.“ Přísně vzato, nikdo nebyl moudrý z toho, co se v oněch verších vlastně děje, ale skoro nikomu to nevadilo: mezi slovy se rozevřel prostor úplně nového, nedoslovného sdělení. Poezie.

Rozpoznal, že jeho údělem bude veršovat rozpor. Pokud se v jednom verši rozběhl k výšinám, v druhém hrozící patos zas rychle shodil. Sentiment mu ani trochu nevadil, ale i ten rád kontrastoval třeba i černohumornou brutalitou. Vždycky jeden verš hladce a druhý obrace. V tomto světě nepřetržitých slovních vzletů a pádů objevil pro svou poetiku pohon, který měl vytrvalost perpetua mobile.

(Převzato z autorovy facebookové stránky.)

O Jiřím Suchém viz též zde, zde či zde.