„Pan profesor dbal na dvě věci: aby studentům nabídl dostatek konzultačních hodin a aby je nijak nezatížil finančně. Po osmdesátce býval větší část roku ve Všenorech, kde měl dům se zahradou, a konzultace tam poskytoval v kteroukoli denní dobu. Napadlo ho, že by studenti ušetřili jízdné a zároveň udělali něco pro své zdraví, kdyby za ním jezdili na kole. Od té doby se nikdo neodvážil přiznat, že přijel vlakem. Kolo bylo možno vzít do pantografu jako spoluzavadlo a těch pár metrů od nádraží už každý nějak překodrcal.

Se svými žáky jednal pan profesor vždy vlídně a zdvořile, všechny oslovoval: pane kolego, paní kolegyně. Občas někoho vyhodil od zkoušky, a potom mu nabídl kávu a přátelsky si s ním popovídal. Tradovala se historka o ″věčné studentce″, která po několikerém neúspěchu u pana profesora bědovala, že je z mnoha dětí a rodiče jí nemohou hradit další cestu do Prahy. Zkoušku prý jí stejně neuznal, zato jí taktním způsobem vnutil 200 Kčs (tenkrát se za stovku dalo dojet až do Košic).‟

Pavla Loucká v článku Prof. Vladimír Šmilauer. K nedožitým 100. narozeninám bohemisty, zakladatele české onomastiky a pozoruhodného pedagoga

Publikováno v časopisu Vesmír, dostupné ZDE.

O Vladimíru Šmilauerovi též ZDE.