1) Jsme přitom spolu. Opravdu spolu. Ne jenom vedle sebe. Naladíme se na stejnou vlnu. Myšlenky mi neutíkají jinam. Kolik hodin denně jsou děti ve školce a já v práci? S kolegyní v kanceláři ve skutečnosti trávím několikanásobně víc času než s rodinou. Ano, číst kolegyni by mě asi taky bavilo, ale nejdřív dětem, prosím.
2) Můžu beztrestně skočit do pyžama v devět hodin večer. Přece nepolezu do postele v džínách. A když už jsem v těch peřinách, tak můžu taky s úplně čistým svědomím usnout dávno předtím, než se začnou vysílat filmy s hvězdičkou. A upřímně, vidět na budíku, že mám vstávat za devět hodin, je nepopsatelné blaho. Zvláště po období, kdy moje druhá pracovní směna měla nelidskou pracovní dobu 23.00—03.00.
Více v Kavárně nakladatelství HOST
Aktualizace 1. 4. 2020: Jak si také hrají děti v časech pandemie – zde a zde
