Milí kolegové,

rád bych se s vámi podělil o mikropovídku, kterou napsala studentka druhého ročníku gymnázia, a zároveň se poradil o jejím hodnocení:

Práce se mi jeví jako zdařilá, přesto jsem autorce některé věci vytkl (určitý zmatek v postavách a jejich promluvách plynoucí z nepředstavení aktérů děje, poněkud neobjasněný  zásah policie v závěru). Spor, ale nijak vážný, ke kterému v závěru mezi mnou a částí třídy došlo, se týkal totožnosti vraha. Studentka a někteří další tvrdí, že z povídky je patrné, že vrah je totožný s hlavní postavou druhé části – policistou Willem. Mě to sice napadlo, ale tvrdím, že to v žádném případě jasné není, a povídka tak působí poněkud zmateně. Nevím, možná už na mě působí červen a skončivší maturity a mé vnímání je značně omezeno. Inspiraci jistým seriálem (který osobně neznám) neberu v potaz.

Text uvádím zcela bez úprav či oprav.

Detektivní povídka
(Fanfiction na Hannibala)
Vstoupil do domu předními dveřmi, ozbrojený ničím jiným než svýma rukama a záměrem, jaký
rozhodně nebyl čistý. Bylo krátce po půlnoci. Dům byl tichý, jeho obyvatelé tiše oddechovali ve
svých postelích, aniž by tušili o jeho přítomnosti.
Muž sem přišel z jediného důvodu; zabíjet. Oni museli zaplatit.
Namířil si to do hlavní ložnice, o které velmi dobře věděl, kde jí najde. Když se k pokoji přiblížil,
tak uviděl zpod dveří vycházet jemné světlo, nejspíše z televize.
Pomalu se pokusil otevřít dveře, ale byly zavřené. „Zvláštní,“ pomyslel si.
Ustoupil a celou svou váhu namířil proti dveřím. Dřevo způsobilo rámus, jaký ihned vzbudil
spící dvojici. Žena zaječela a přitáhla si peřinu, jako by ji měla ochránit. Její manžel rychle
vyskočil z postele a natáhl se, aby vytáhl baseballovou pálku.
„Co si myslíš, že děláš?!“ zakřičel a rozběhl se proti muži ve dveřích, který se právě včas skrčil,
aby se vyhnul tupému předmětu. Pachatel rychle bodl manžela do břicha a kolenem ho uhodil
do hlavy, když se zvedal.
Žena zavřískala a přispěchala ke svému muži.
„Prosím! Už mu neubližuj! Vezmi si, co chceš, jen nám neubližuj!“ brečela. Narušitel se usmál,
což bylo neobvyklé pro takovou situaci.
„Dobrá tedy,“ řekl, „vezmu si, pro co jsem přišel.“ Zvedl ze země pálku, kterou předtím upustil
kolabující muž a pevně ji uchopil. Chvíli si užíval pocit, když nástroj klouzal po povrchu jeho
rukavic, poté s ním párkrát zkusmo švihl, aby otestoval kvalitu rukojeti.
„Tahle pálka je velmi pěkná,“ pronesl.
„Pokud ji chceš, je tvoje,“ zasténal ze země muž.
„Ne. Mám lepší nápad,“ Zločinec zvedl svou ruku, v jaké měl ‚zbraň‘, vysoko do vzduchu. Žena
zakňučela a její manžel se viditelně otřásl. Z jejich očí sálal strach. Byl to tak úžasný pohled.
Pachatel si byl jistý, že si tuto vzpomínku uchová na věky.
Rozmáchl se a vzduch se vyplnil výkřiky, jak byli manželé ubiti k smrti ve vlastním domě.

Zalapal po dechu, když ho vize opustila. Zjistil, že se krčí na zemi. Byl přímo na místě, kde
dnes ráno našli těla.
Nepochyboval o pravdivosti toho, co právě viděl. Všude po pokoji byla krev. Dělalo se mu
nevolno. Postel vypadala jako by ji někdo posunul, přikrývky visely na zem pouze z jedné
strany. Byly tu také škrábance na koberci – zřejmé známky boje. Tento vrah nad nimi neměl
žádné slitování.
Někdo se dotkl jeho ramena a on leknutím uskočil, uklidnil se, když uviděl muže vedle sebe.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Jack Crawford. Vše, co Will dokázal udělat, bylo přikývnutí. Cítil, jak mu pot navlhčuje kůži na čele.
„Jste si jistý?“
Znovu přikývl a pevněji si přitáhl svou bundu k tělu, ne protože by mu byla zima, ale kvůli své
nervozitě. Najednou zatoužil po objetí, což nebylo neobvyklé, když se právě stal kriminálníkem
– tedy vcítil se do jeho situace a přehrál si všechny jeho činy přesně tak, jak je vrah vykonal.
„Co mi můžete říct o tomhle chlapovi?“
Will se otřásl. „Přemýšlí o sobě jako o vymahači práva,“ Na chvíli zastavil, aby se zhluboka
nadechl. „Trestá lidi, kteří spáchali něco nelegálního nebo společensky nepřípustného,“ Agent
Crawford pozorně poslouchal a zpracovával všechny informace.
„Proč oni?“
„Před několika lety byli obviněni z únosu a zneužívání dítěte. Byli předvedeni před Nejvyšší
soud, ale shledáni nevinnými. Obvinění bylo staženo,“ oznámil jeden ze speciálních agentů.
„Hádám, že se tedy rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou,“ odvětil Jack.
Will se otočil a vyšel z místnosti. Crawford ho následoval před dům. Ulice byla zaplněná vozy
FBI.
„Beverly, vyhledejte jméno a adresu údajné oběti těchto lidí. Zítra ho či ji zajedeme navštívit,“
pokynul Jack mladé agentce a ta pouze přikývla a odběhla.
„Vy, Wille, si běžte domů odpočinout. Zítra chytíme toho bastarda.“
—-
Když přišel Will domů, nechtělo se mu jít spát. Věděl, že bude mít noční můry – vždycky je
má. Hlavně v den nového případu. Vyšel tedy ještě ven před dům se svými psy a posadil se na
verandu. Bylo mu jasné, že ho čeká probuzení uprostřed noci v propocené posteli. Poté se
zvedne, převlékne se do suchého trika a přes prostěradlo přehodí ručník. Nakonec znovu usne.
Někdy má další noční můru, ale to se vzbudí už v době, kdy stejně musí vstát a jít do práce.
Pokud ho tedy Jack bude potřebovat.
Jak se bál chodit domů v noci… Nikdo nevěděl o jeho snech, ale předpokládal, že Hannibal,
jeho psychiatr, něco tušil. I když to bylo pro něj těžké přiznat, tak měl rád sezení s tímto mužem.
Doktor Lecter byl zajímavý člověk a naučil ho i pár věcí o italské a francouzské kuchyni během
pravidelných večeřích, na jaké ho zval.
—-
Druhý den ráno samozřejmě agent Crawford Willovi volal s tím, že ho za hodinu vyzvedne
jeden z jeho agentů a sejdou se na pitevně.
Jamile tam, Will dojel, tak spatřil Jacka, jak ho vyhlíží před vstupem.
„Dnes vás k tělům tahat nebudu, nenašli jsme nic neobvyklého, vše souhlasí s tím, že byli ubiti.“
zavolal Crawford. A Will si viditelně oddechl a agent pokračoval: „Našli jsme toho chlapce,
kterého kdysi tato rodina unesla, nyní je mu dvaatřicet let, a sedí do profilu, jaký jste pro něj
včera sestavil. Bydlí kousek za Marylandem, tak si vyjedeme na výlet.“
—-
Auta FBI se zastavila před křižovatkou vedoucí k domu vraha.
„Kolik je okolo domu únikových cest?“ ozval se Jackův hlas z vysílaček v každém voze.
„Dvě.“ přišla odpověď.
„Chci mít každou zajištěnou jedním automobilem.“ rozkázal a dvojice aut se oddělila.
Crawford, Will a pár dalších agentů vystoupili z auta a namířili si to ke vstupním dveřím.
Jakmile byli vzdáleni od domu necelé čtyři metry, tak někdo vyskočil z okna v přízemí a namířil
si to jednou z únikových cest.
„Oakley, běží vaším směrem!“ zakřičel do vysílačky Jack. Nikdo se dlouhých pět minut
neozýval, když najednou přístroj zašustil a ozval se Oakleyho hlas: „Máme ho, pane.“
„Výborně,“ oddechl si Crawford, „naložte ho do auta, sejdeme se na základně.“
„Rozumím.“
Will byl také rád, že se vyhnul přímému kontaktu s vrahem, tedy prozatím – bylo mu jasné, že
bude muset být přítomen ještě u zítřejšího výslechu, ale nyní si chce alespoň na chvíli
vydechnout.