S laskavým svolením redakce literárního měsíčníku HOST publikujeme text otištěný v č. 7/2015

Ohlédnutí za jedním z méně známých životních příběhů Ludvíka Vaculíka (1926—2015) v textu jeho syna Ondřeje

Tata se do smrti nesmířil s tím, že jeho téměř celoživotního kamaráda a věrného přítele připomíná pouze urna za čtverečkem skla minipanelákovitého kolumbária. Před lety, když Josef Zeman zemřel, snažil se jeho jméno trvaleji připomenout na domě v Loutí, kde Zemanovi žili ve služebním bytě a kde byl Josef Zeman několik let ředitelem zemědělské školy. Dům, skromná vila, původně patřila statkáři, kulakovi, který hospodaříval na statku, v němž teď bylo učiliště, podle taty „Zemanův vzdělávací ústav“. Na onen „ústav“ tata náhodou narazil asi v roce 1956 jako redaktor časopisu Venkovská beseda, v němž měl na starosti reportáže. Téma bylo pokrokové: Moderní kolektivní zemědělství a výchova k němu.

Režim poprvé dával tam příležitost k získání jakés takés kvalifikace „zemědělský dělník“ také dětem kulaků, „studium“ bylo dvouleté. Učení dětem povětšinou šlo samo, měly vztah k půdě, krajině, ke zvířatům a možná toho o kravách věděly více než jejich ředitel Zeman, profesí aranžér. Byla to internátní škola v tklivé, málo osídlené krajině a součástí výuky byla samozřejmě práce na onom konfiskovaném statku. Josef Zeman byl všestranného talentu, manuálně zručný, pohybově nadaný, širokých zájmů, velice aktivní, dneska by se předsunulo slovo hyper. Pro děti vytvořil mnoho zájmových kroužků, od střeleckého (v rámci branné výchovy), přes fotografický až po jezdecký, čímž se podařilo zachránit i několik koní, kteří rychle mizeli z praxe i z výuky.

Ty děti, jak vysvítá z tatových postřehů, byly velice hodné a skromné, zkrušené osudem svých rodičů, vděčné za příležitosti, které pro ně Zeman vytvářel. Později se učiliště přestěhovalo do Bezejovic u Benešova, do statku podstatně většího, kde ale učiliště bylo odděleno od zemědělské výroby, takže například na dojení krav chodili učni do kravína jako na exkurzi. Zeman tam rovněž založil jezdecký kroužek, který ho pak skromně živil, když školu — bezpochyby kvůli spojení Zeman — Vaculík —koncem roku 1971 zavřeli. Zeman se tam stal profesionálním řidičem (zaměstnancem) jezdeckého kroužku, který sám, jinak bezplatně, vedl.

Vždy, když jsem Bezejovice navštívil, stálo nákladní auto nehnutě na dvoře, kolem byly v blátě roztroušeny jeho součásti i montážní klíče. Pragu „erenu“ se v té době už nastartovat nepodařilo. Pragu „espětku“ o něco později a za pomoci mého bratra Jana, automechanika, prý ano, údajně i několikrát.

Zemanova osobnost se nejpronikavěji zračí v tatově knize Cesta na Praděd, kterou začal psát koncem šedesátých let, ale dopsal ji až v roce 2001. Rukopis musel překlenout normalizaci, což je na něm k poznání:

„Když potom po večerce obešel Josef naposledy dobytek a učně, seděli jsme v jeho směšné kanceláři a debatovali. Dlouho, snad čtyři roky jsme si vykali, ačkoli jsme byli tak důvěrnými přáteli, že jsme jeden druhého mohl nechat pro názory zavřít. Při těchto debatách dostával Josef pozdě v noci hlad a šel dolů do kuchyně štrachat, nezbylo‑li tam něco dobrého. Přinášel odtamtud chleba se sádlem. K tomu vařil silnou kávu.

Říkám směšná kancelář, protože směšovala všecko, co svědčí o všestranně nadaném člověku. Především tu byl pohodlný psací stůl, na jehož desce bylo řádně srovnáno nářadí k ošetřování kopyt a paznehtů a další drobné kancelářské potřeby jako hřebíky, nýty do kůže, pravítka, nůžky, hromádka průklepového papíru zatížená valivým ložiskem z traktoru, dále sešity učňů, skládací metr, krabička broků do vzduchovky, klíček od ocelové pokladnice, barevné filtry k fotoaparátu, dále upomínky za oves, baterka a obinadlo.

V pravém rohu stolu, pod stolní lampou, leželo korýtko na psací náčiní a v něm byla svíčka, spálená pojistka, Josefova občanská legitimace a hodinky, žiletka, svitky vyvolaného filmu, mast na spáleniny, několik tužek, připínáčky, broky do vzduchovky a klíče. Koho však to nebaví, ať následující listy přeskočí a pokračuje až u odstavce začínajícího slovy: Ale zmínil jsem se o posteli…

V zásuvkách psacího stolu, jak jsem je poznal, nacházely se plechové krabice s různými hřebíky, klubko motouzu, svazek starých dostihových programů z Chuchle, gramofonové desky, lepicí páska, knihy o koních, pingpongové pálky, obchodní tiskopisy, rezervní řemen k mlátičce, natržená krabice kostkového cukru, temperové barvy, zásoba fotografického papíru. Kouřové dmychadlo pro práci se včelami, tělocvičné tenisky a šponovky, klíče a pytlík sádry. Pod stolem, zasunuto hluboko dozadu, mělo své místo rádio, o němž jsem dva roky dokonce ani nevěděl, než jsem mu jednou sám prokopl poloněmý repertoár. (…) Na zemi vedle skříně stál dutý, rozebíratelný model prasete. Hned u dveří byl věšák, u jehož paty měl své stálé místo elektromotor. V koutě za věšákem se opíralo o zeď pouzdro s houslemi.“

Ten popis vede dál a je z něj patrno, že Zeman pojímal svůj „vzdělávací ústav“ za laboratoř stoprocentního života, založeného na schopnosti znovu zvládat lidskou existenci od jejího původu, tedy od ochočení divokého koně, zapřažení do vozu, vykování radlic (popřípadě nového motoru do ereny, což se mu nepovedlo), rozbourání prasete, vypálení a vyhašení vápna, až po překování radlice v umělecké torzo ženy (to se mu povedlo), natočení filmu o zkrocení divokého koně, plus práce ve fotokomoře a příprava výstavy jeho fotokroužku v místním osvětovém středisku. Zeman byl lékařem koním i sobě — když si pádem z koně zlomil ruku, tou zdravou ulomil z větve dlahu, zpevnil to hadrem nebo provazem, a fertig. Léky uznával jenom dva — koňskou smradlavou mast a acylpyrin. Šťastné manželství však nevedl.

„Paní Hana byla viditelně potěšena, že si se mnou může o některých věcech promluvit jednou sama a že mě velice zajímá, co říká. Co říkala, nechci tu ani reprodukovat, aby se ty hlouposti nešířily dál. Není přeci u ředitele školy možné, aby měl něco s kuchařkou, s učitelkou, teď s instruktorkou a ještě se žákyněmi. Nemluvě o tom, zač považovala paní Hana svého muže, musí nás překvapovat, co si tedy myslela o všech ženách v okolních lesích a polích. Její podezření jsem silně odmítl a snažil se ji upozornit na jiné možné příčiny: na Josefovy všestranné zájmy, jeho obrovské starosti, velkou svědomitost a pracovitost. Josef je výborný člověk. — Přišel Josef, prokřehlý a bledý, ačkoli bylo venku teplo, a pravil, že byl ve studni.“

V roce 1962 jsem jako osmiletý únorové pololetní prázdniny strávil u soudruha Zemana (tak jsme mu namísto očekávaného „strejda“ říkali až do jeho smrti). Ani jsem to netušil, jel jsem s tatou do Loutí, on tam jednou přespal a pak zmizel — a já osaměl. Byla krutá zima a nedostatek uhlí. Nebyl jsem zvyklý, ve Veletržní jsme měli ústřední topení. Paní Zemanová byla na mě velice hodná, půjčila mi beranici místo mého chatrného kulicha po bratrovi. Zatápělo se až večer a ráno stoupala od pusy pára. Pili jsme malkao a jedli v troubě rozpečené housky s máslem, moc dobré. Na statku nikdo, učni byli doma. Soudruh Zeman mi řekl, abych počkal u podzemní nádrže s melasou. Čekal jsem tam hodinu a pozoroval, jak únorové mrazivé slunko rychle klesá k obzoru. Čekal jsem dále a cítil, že mráz vůkol přímo „sálá“ a všude se do mě zapichuje, hlavně do rukou. Rozbrečel jsem se a zkoušel otevřít vrata do konírny. Nešlo to. Vtrhl jsem do chléva ke kravám a bule ostošest natahoval jsem ruce do páry, kterou vypouštěla z nozder hned ta krajní kráva. Nevím, jak to pochopila, ale jazykem vtáhla mou ruku do své laskavé tlamy a čekala, až dobulím. Pak jsem jí půjčil k ošetření i druhou ruku.

„Josefova žena Hana říkala mi včera zase špatné věci. Říkala, že Josef se na ředitele školy vůbec nehodí, že se podle toho ani nechová, ani na sebe nedbá, nic pořádně nedělá, přebíhá od jedné věci k druhé a v ničem nemá systém, v noci dělá fotografie kdoví s kým a kdoví čeho, počíná si hazardně a lítá hlavně kolem koní, což všechno mu zatím prošlo jen díky tomu, že se ještě nikdo pořádně nepodíval, co vlastně dělá. A já mám na tom všem prý velkou vinu, protože s ním zacházím, jako by nějakým ředitelem byl, píšu o něm a utvrzuju ho v životním omylu. Ale takhle to pořád nepůjde, a co z něho nakonec bude? Ona by nejraději, kdyby se Josef vrátil ke své původní práci, což bylo úřednictví, odstěhovali by se do města a žili jako ostatní lidé.“

Pochopil jsem tvrdost rurálního světa, kterou mi přímo ztělesňoval soudruh Zeman. Možná o deset let později, už v Bezejovicích, se rovněž víceméně za mými zády dohodlo, abych Zemanovi omítl konírnu, kterou zařídil z bývalé slepičárny. Učil jsem se třetím rokem zedníkem. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, ale skutečnost předčila mé obavy. Soudruh Zeman montoval něco na „espětce“ a byl téměř nemile překvapen, že jsem opravdu dorazil. Připraveného nebylo nic. Vápno je kde? — No kde by bylo! — Přišli jsme k hromadě haraburdí, začali ji odklízet, prokutali se k fošnám. Odkryli jsme díru a prokutávali se přes všelikou suť a shnilé listí k hašenému vápnu. Podobně jsme dobývali i písek. — A míchačka? — Stihl mě krutým pohledem, rty pevně sevřeny. Práce zcela v Zemanově stylu. — Dáváš tam moc vápna, nejsme u vás v Praze, napomenul mě. — Nahodil jsem jestli tři čtvereční metry, hubená malta z heraklitu furt odpadávala, už byla tma a ujel mi poslední autobus. Naštěstí mě vzala autem paní Landovská, která u Zemana pravidelně jezdila na koni. Její dvě malé holky spaly na zadním sedadle, byla strašná mlha a já se osmělil: Co dělá pan Landovský? — No to bych taky ráda věděla. — Jak soustředěně řídila auto, jevila se mi velice krásnou. To o mně bylo vždy známo, co dělám, třeba že omítám konírnu, kolem níž by se ona ladně motala na koni.

„Hned jsem uviděl novou, skoro metrovou zvětšeninu jednoho Josefova pěkného snímku, který jsem znal. Velkým zvětšením snímek ještě získal: mlha zšedla, už to nebylo sladké jarní jitro, byl to syrový podzimní den, v němž děvče oblečené do montérek páslo na louce hříbata. Dobrá, ale to neměl nic jiného na práci? Na posteli jsem uviděl dvě čisté košile, což byl dobrý příznak. Byly tam bohužel také rozloženy k oschnutí rozepsané diplomy ze soutěže v orbě, která se však konala už dávno na jaře, takže oráčům je dnes už jedno, kolikátí byli, a v tom dostanou diplom. Znamením pohotovosti k cestě mohl být svazek podkov pohozený na stole mezi lejstry, jenže oproti tomu ve válci psacího stroje jsem objevil plán odborné praxe, přičemž kopíráky byly vloženy obráceně, bude to tedy Josef psát celé znovu a ještě o tom ani neví.“

Uvědomuju si, že můj Zeman se od tatova značně liší, aniž by se ale lišil, a přemýšlím, v čem to je. Bál jsem se venkova, a tím i soudruha Zemana? Co tatu přitahovalo, mě odpuzovalo? V pečlivě uspořádaném tatově archivu objevila mama například dopis asi z poloviny 60. let od Bohuslava Blažka, pedagoga, publicisty a později sociálního ekologa, kamaráda (zejména mých rodičů) a od mého dětství vlastně i mého, který z Loutí napsal:

„Jak už asi tušíte, má v tom všem prsty Zeman. Dá se říci, že jsem mu propadl, má taková krtčí černá očička usměvavá, a tak za ním chodím jako oddaný žáček a hraju si na školu. Taky si hraju na internát a na školu v přírodě, a když je večer hodnocení, nechávám se unášet sladkým strachem, že mě sprdnou. Je to jako ve snu, říkám si, není přece proč mít strach, jsi velký, starý, nemůžou už na tebe… ale strach se přemluvit nedá. Vaculík se zřejmě se Zemanem shodne, jsou oba takoví strašně tvrdí, aby si dodali mužnosti. A někde se potají mazlí, třeba s koňmi nebo s fotografiemi.“

Bohuslav Blažek, pro nás vždy Slávek, narozený v roce 1942, představoval už generaci, která „obrodný proces“ sice vítala, ale na „lidskou tvář komunistického režimu“ pohlížela s podezřením, spíš značně kriticky. Proto asi právě venkov dával Slávkovi více intelektuální svobody, větší možnost vracet se „k původnímu“, v čase, kdy pokrokové ideologie ztroskotávají. Jakási romantika „květinových dětí“ na český způsob. Možná i proto jezdilo za Zemanem, pro mě vlastně nesnesitelným, tolik významných lidí. Ostatně Slávkovi, který zemřel v roce 2004, zůstalo téma venkova věrné celý život.

„Když mě uvidí, vezme mě kolem ramenou a jdeme do jeho ředitelny, kde udělá dvě kávy a jde pryč, myslím, že pro lžičky, dlouho se však nevrací, najdu si lžičky sám, vypiju jednu kávu, pak tu druhou, už studenou, přičemž si na jeho stole přečtu všecku poštu, v níž je vždycky nějaká úřední pohrůžka za něco nesplněného, popadne mě hrozný neklid a nutkání hned to splnit, jdu hledat Josefa a on je v dílně, má k ruce učně a kuje železo, dokud je žhavé.“

Tím, že tata mohl sdílet Zemanův osud jaksi experimentálně, vracel se k původnímu nikoli jen intelektuálně jako Slávek, ale vracel se přímo ke svému původu, k venkovskému životu s kozama, vracel se k mrazu zalézajícímu za nehty, byl zase v krajině, kdy „mlha zšedla, už to nebylo sladké jarní jitro, byl to syrový podzimní den, v němž děvče oblečené do montérek páslo na louce hříbata“. A nebylo to nafocené, nýbrž snášelo se to jako pravá tesknota domova. Byla to tatova alternativa života (každý z nás nějakou má), jen s tím, že on by nesnesl tu nevyřízenou úřední poštu a kopíráky by si do psacího stroje obráceně nikdy nezaložil.

„Jezdil jsem za Josefem samozřejmě dál a už nikdy nepřestanu. Má to pro mne pořád význam jako přestup do jiné existence. Z jiné existence se mi ty vznešené záležitosti našich pražských hlav zdají nepravé, jen jako vymyšlené a uměle nafouknuté ve srovnání s obilím či traktorem. Když tedy názorně vidím, jak se mi atmosféra v hlavě mění podle toho, kde jsem, říkám si — pozor, nic není jediné! A to mi pomáhá psát svědomitěji.“

V té první části Cesty na Praděd, psané koncem šedesátých let, zračí se ještě zvláštní literárně‑publicistický jas, humor postřehu a postřeh humoru, jež jako by byl průvodním znakem té doby (ještě ho cítím v kostech), který ale za normalizace umřel, chcípnul, ba bědně pošel s rozkladem společnosti. Nějaký pak byl, ale už jen štiplavý jak listí pálené v listopadu.

Soudruh Zeman zemřel v roce 1999. Restituent „vily“ v Loutí pak tatovi odepřel umístiti na dům Zemanovu pamětní desku; totiž destičku, s odůvodněním, že „tomu komunistovi nikdy“. Nu dobrá… Chystali jsme se navalit tam někam opodál aspoň kámen Zeman, bludný balvan. Budu to muset co nevidět udělat s Jankem, dokud ještě nějaký podstatnější kámen uneseme. Slávek nám už taky nepomůže.

Ondřej Vaculík (nar. 1954) je novinář,
dokumentarista, fejetonista, komentátor
a komunální politik, místostarosta města Hořovice.