„Já k papíru usedám už kolikátý rok a vždycky jsem nad ním znova celej rozklepanej,‟ říká v časopiseckém rozhovoru básník, jehož čtenářům se stává totéž nad stránkami s jeho verši. Ukázky z tvorby Karla Šiktance – část básně Červenec za sbírky Český orloj a báseň Někde tady ze sbírky Ostrov Štvanice – vybral Petr Hruška a připojil dvě delší pasáže ze své šiktancovské monografie.

Za možnost přetištění děkujeme nakladatelství Karolinum.

Vhled do básníkova světa přináší i knižní rozhovor Řeč neřeč připravený Jaromírem Slomkem.

Připojujeme ještě další ukázky z rozhovoru publikovaného na Aktuálně.cz:

Podobně to ale asi bude i s poezií?
Poezie má svůj život a potřebuje jít dál. Ale kam? Ten vedle řekne: „Ty jsi úplně na hlavu, to co děláš, to už je dávno mrtvý, to je pasé,“ a „ty už toho radši nech,“ to je logický. Takže si musíš umět stát na svém. Navíc radost z toho, že se to podařilo, že tohle je ono, trvá tak půl hodiny, hodinu. Pak jdete do města a zase vás napadá, že by se to dalo říct jinak. Je to taková marnost, taková cvokařská, bláznivá, krásná marnost.

Vracíte se tedy ke svým výtvorům? A třeba i později? Po letech?
Nikdy se k ničemu nevracím. Je to jako když odejde dítě z rodiny. A taky nemám na čtení poezie velkou výdrž. Buď začnu kejvat, nebo se s ní hádat, ne jako s prózou, tam mám výdrž obrovskou.

Je ale některá sbírka, na kterou vzpomínáte více?
Když jsem se teď díval na Český orloj, vůbec jsem nepochopil, jak jsem to mohl všechno upsat. Takový fláky.
Orloj jsem psal pro dospívajícího syna, chtěl jsem mu naznačit, kde jsou pro mě ty základní věci. Pak přišel Tanec smrti, to už jsem vstupoval do otevřené pře s tím, co tady tenkrát všechno bylo. Dvacet let není krátká doba, ale já si nestěžuju, nevracím se k tomu nějak trpitelsky.
Pro poezii není žádná horší nebo lepší doba. Hlavně mít, co říct. Poezie s novými lidmi, co přicházejí, má stále novou šanci.