Několik posledních let se stává folklórem, že se v době konání maturitních zkoušek objevují v různých periodikách články o tom, jak je její společná část (též označovaná jako státní) špatně připravená, neobjektivní, žáky poškozující a podobně. Nejvíce kritických článků pochopitelně směřuje k českému jazyku, protože jím všichni mluvíme a rozumíme mu (samozřejmě včetně jeho výuky), zatímco matematická gramotnost redaktorů a lidu obecného a namnoze i ne optimální jazyková výbava (pomineme-li chybějící metodické zázemí) účinně zabraňují hlubšímu ponoru do problematiky maturity z matematiky a cizího jazyka.
Vladimír Stanzel polemizuje s článkem Hany Čápové Vzpoura proti špatné maturitě, jenž byl zveřejněný v časopise Respekt 22/2017. Publikujeme nezkrácenou verzi textu psaného pro web H7O literárního měsíčníku HOST. Stáhnout jej lze zde:
Publikujeme otevřený dopis Mgr. Františka Soukupa, zaslaný na naši adresu.
K maturitnímu tématu se vrátíme v druhé polovině srpna.
Otevřený dopis Cermatu
Vážení,
z toho, co jste udělali (respektive vaši hodnotitelé) u letošních (jaro 2017) maturitních písemných prací z českého jazyka a literatury, se mi dělá zle. Budu psát o konkrétních zkušenostech, ale myslím, že dost vypovídají o vaší práci obecně. Shrnu to a zároveň žádám, aby se toto už nedělo:
1) Z důvodu centrálního hodnocení písemných prací vašimi hodnotiteli se tyto práce psaly už 11. dubna, nikoli tradičně na začátku května. Ponechme stranou logiku toho, že dílčí část maturitní zkoušky psali všichni studenti v době, kdy ještě nebylo jasné, kdo půjde a kdo nepůjde k maturitě. Přesto, že práce studenti napsali 11. dubna, museli na výsledky čekat do 21. května.
2) Způsob, jakým se pak studenti o výsledcích dozvěděli. Protože bylo avizováno, že musí být seznámeni s výsledky do zahájení ústních zkoušek, Cermat je o tom zpravil v 11 hodin v noci před oním zahájením. Někteří studenti se v tento čas dozvěděli, že neuspěli, aby se jim lépe spalo a ráno mohli nastoupit k ústním zkouškám. Opravdu profesionalita, etika, lidský přístup (najděte si to ve slovníku).
3) To nejhorší ale je, že podle všeho (dosavadní výkon versus výsledky písemné práce) hodnotili písemné práce tří tříd lidé s různými kritérii a na jedné z nich se obzvlášť vyřádili. Kromě celkově nízkého počtu bodů v celé třídě jsou ze čtyř studentů, kteří neuspěli, dva hodnoceni neregulérně. Hodnocení neodpovídá tomu, co je uvedeno v hodnotící škále, která platila doposud a na základě níž jsem hodnotil maturitní písemné práce několik let – a tedy neodpovídá tomu, co se předkládalo na seminářích pro hodnotitele písemných prací. Letošní hodnocení dané třídy bylo mnohem přísnější a neprošla tak práce, nad kterou mi další dva kolegové a zároveň hodnotitelé písemných prací z minulých let potvrdili, že rozhodně splňuje kritéria na úspěšnou písemnou práci a u nich by prošla, a to nikoli „s odřenýma ušima”.
Dovětek: obě studentky se odvolaly a s odvoláním uspěly. Jedné byly přiznány dva body navíc, druhé čtyři body. Jedna z nich přitom jen kvůli nesmyslnému hodnocení písemné práce neměla maturitu a nemohla se se třídou zúčastnit slavnostního předávání maturitního vysvědčení. To, že o body nejspíš byli takto připraveni i další studenti z oné třídy, kde víc než polovina všech pisatelů byla ohodnocena čtyřkou, zůstává neviditelné (je pochopitelné, že jsou rádi, že uspěli, a tak se odvolávat nebudou).
4) Pokud se u maturity hodnotí takto, nemohu, zdá se, opravovat ani nematuritní slohové práce. Navrhuji, ať je také opravují Cermatem vyškolení hodnotitelé. Byl by to ostatně logický krok – pokud se nevěří učitelům, že umí opravit sloh (a jiný důvod letošní centrální opravování samozřejmě nemá), ať tedy neopravují žádný. Nebo u čtvrtletních či pololetních slohů, kterými se žáci také připravují na ten maturitní, je jedno, že jsou opraveny neprofesionálně a neobjektivně?
5) Ostatně objektivita… Na jednom z posledních mnou navštívených seminářů pro hodnotitele zaznělo, že učitelé opravující maturitní slohy nedokážou svoje studenty hodnotit objektivně a přilepšují jim. Argumentem byl vysoký počet dvanáctibodových hodnocení (tedy požadované minimum) a nízký počet jedenáctibodových. Zlaté tele objektivity mělo tedy zřejmě být uspokojeno tím, že hodnotitelé se budou snažit dosáhnout „potřebných” jedenácti bodů. U oněch zmíněných dvou prací se to „podařilo”. A při pohledu na udělené body a zároveň na tabulku k příslušným kritériím se zdá, že nešlo ani tak o libovůli, ale jednoduše zvůli. Pachuť, která zůstává po takovém hodnocení, je tím výraznější, že „ultrapřísně” se nehodnotilo všude, ale někde se naopak body štědře nadělovaly. Slyšel jsem o hodnotitelích, kteří nestíhali opravovat a jejich ponor do textu spočíval v tom, že pouze zkontrolovali, jak odpovídá téma a útvar a nějak to obodovali, a o učitelích, kteří kroutili hlavami nad počty bodů, které by někteří jejich studenti od nich nikdy nemohli získat. Šlo vlastně o loterii – o to, kdo dostane jakého hodnotitele. Tolik k posvátnému slovu objektivita u centrálně hodnocených slohů. Asi jen vedlejším problémem je to, že hodnocení slohové práce, tedy například toho, jak je rozvíjen nebo stylisticky podán příběh, nakolik bohatá je vzhledem k útvaru slovní zásoba nebo jak je vypravování nápadité, nebude objektivní nikdy. Nebo do té doby, než budou hodnotit roboti (naprosto stejní a s veškerým písemnictvím obsaženým v paměti). Jistě už ale nějaké vyvíjíte.
6) Když pak k něčemu podobnému dojde, student se ani nedozví, kdo mu práci takto ohodnotil. Celou dobu studia ví, kdo hodnotí a posuzuje jeho výkony, stejně jako v případě diplomové práce na vysoké škole bude vědět, kdo je jeho oponentem. Zato u maturitní písemné práce to vědět nesmí.
7) Jen malá poznámka k didaktickému testu. Tentokrát u otevřených úloh platilo, že za chybu se počítá nejen chybějící správná odpověď, ale to, co je v odpovědi nadbytečné. Chápu, že se tím má zamezit tomu, aby např. žák, který má určit funkční styl, jich nenapsal pět s tím, že jeden z nich bude určitě správně. Proč to ale platí i v případě, kdy požadovanou odpovědí byla dvě slova, student právě dvě slova napsal, přičemž jedno bylo správně a druhé slovo ne? Konkrétně: šlo o to, určit u slovesa rod a vid. Správná odpověď měla znít „trpný, dokonavý”. Studentka zaměnila jmenný a slovesný rod a napsala „střední, dokonavý”. Ano, to by si maturant splést neměl. Ale dává smysl to, aby to bylo počítáno jako dvě chyby? Podle této logiky by pisatel, který by „mazaně“ napsal např. „činný trpný dokonavý“, přitom udělal jen jednu chybu. Ve výše popsaném případě je tedy jedno slovo penalizováno dvakrát. Za to, že to není správná odpověď, a za to, že je to chybná odpověď. Nějak mi to smysl nedává.
Po letech příprav jsme tedy dospěli k tomu, že státní maturita z češtiny, jejímž cílem měla být mimo jiné objektivnost a srovnatelnost, je každý rok trochu jiná a časově libovolně protahovaná podle potřeb řídicí organizace. Kromě toho o osudu studentů rozhoduje nevyzpytatelný anonymní Hodnotitel, v případech takových, co si tím chtějí cosi dokázat, spíše Velký Hodnotitel. Kdyby to, co se skutečně děje, viděl Franz Kafka, musel by přiznat, že je břídil. Nebo by měl další jednoslovný název pro svůj nový nedokončený román.
Mgr. František Soukup, učitel