Dotaz:
Ráda bych se na Vaši asociaci obrátila s dotazem na použití výrazů rušit, zrušit, zrušovat.
Setkala jsem se s formulací zrušovaný řídící akt a tento výraz mi přijde jako nepoužívaný. Připadá mi vhodnější použit formulaci rušený řídící akt nebo zrušený řídící akt.
Paní K. B.
Odpověď ASČ:
Váš dotaz se dotýká kategorie slovesného vidu, která je v češtině (a dalších slovanských jazycích) mimořádně komplikovaná a významově citlivá. Existují případy, u nichž se nedokážou shodnout nejen běžní uživatelé naší mateřštiny, ale ani bohemisté.
Při zodpovězení (nebo zodpovídání?) dotazu se nevyhneme nemilému teoretickému minimu. Nuže:
Čeština – až na výjimky (např. u sloves způsobových jako muset, smět) – má tendenci vytvářet vidové páry, které se prakticky vůbec neliší věcným významem, nýbrž právě jen videm (tj. vyjádřením ohraničenosti, jednorázovosti, nenásobenosti děje – vid dokonavý, resp. neohraničenosti, opakovanosti a nepřetržitého trvání, násobenosti – vid nedokonavý).
Tak např. vidový pár vidíme u sloves nést–zanést (dopis), koupit–kupovat, vrátit–vracet. Ne však už u dvojic jako nést–přinést, pracovat–vypracovat, skočit–poskočit, bít–zabít. Zde totiž předpona natolik posune či zcela změní význam základového slovesa, že již nejde o vidové páry. Takto předponou odvozené sloveso ovšem k sobě nyní potřebuje vidového partnera téhož významu, protože „hlad“ češtiny po vidových párech je až dramaticky silný. Proto náš mateřský jazyk nově dotvoří sloveso odvozené od onoho předponového, a tak vzniknou kýžené vidové páry: v našich příkladech přinést-přinášet, vypracovat–vypracovávat, poskočit–poskakovat, zabít–zabíjet. (Celá situace je poněkud komplikovanější, existují tu i výjimky, ale v zásadě se uvedené procesy prosazují.)
Proč tahle teorie? Souvisí s dotazem! Evidentně totiž neexistuje, či alespoň zní krajně podivně sloveso *zrušovat (hvězdičkou se v jazykovědě označují slova či slovní tvary nedoložené nebo mluvnicky problematické, či přímo chybné). Z toho plyne, že sloveso zrušit je skutečným vidovým partnerem slovesu rušit – žádné *zrušovat tudíž není třeba dotvořovat.
Závěr: Vyjdu-li z teorie vidových dvojic a z faktu, že Slovník spisovné češtiny uvádí, že sloveso zrušit je vidový partner slovesa rušit, konstatuji: sloveso zrušovat je neústrojná slovesná podoba, ve spisovné češtině nepřípustná či alespoň nevhodná; logicky tedy stejnými přívlastky označím i zpřídavnělé trpné příčestí od zrušovat, totiž zrušovaný.
Nemohu si však odpustit malé post skriptum: Jazykovou kreativitu autora či autorky podivného vidu zrušovat vnímám s pochopením. Zjevně chtěl(a) položit důraz na to, že se sice v dané chvíli jedná o proces, ale že ten míří k ukončení, ohraničení nežádoucího stavu.
Je to něco podobného, jako když rodilý mluvčí obětuje mluvnickou či slovotvornou správnost výrazu dokonale vyjádřenému významu a stvoří slovesa jako vydodat, vykomunikovat, prohlasovat; koneckonců existují i vidy jako povyskočit, porozutíkat se vedle porozutéci se… Některá taková slovesa jsou nevzhledná, jiná znějí i vypadají přímo strašně; další nás však neurážejí a a v češtině perfektně fungují: zejména skrývá-li se za nimi nějaký logický komunikační záměr.
Jiří Kostečka
Přidám k tomu citaci z internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český:
„Toto sloveso, utvořené správně, uvádí již Jungmannův Česko-německý slovník (1835–1839). Užívá se především v textech právní povahy. V jiných typech textů je běžnější sloveso rušit.“ Je ovšem pravda, že Jungmannův slovník obsahoval řadu novotvarů a slov převzatých z jiných jazyků, a ne všechna slova sem zahrnutá se skutečně používala…
Chápu „normální lidi“ (právní laiky), že jim to sloveso zní divně. Právníka to tak nezarazí, ale i mezi námi jsou tací, kterým se sloveso nelíbí. Nikde jsem nevypátrala, jak a kde asi mohlo vzniknout, ale vím, že již za první republiky „zrušoval“ jak zákonodárce v textech zákonů, tak i soudy, když svým výrokem rušily nějaký akt. Mnozí tedy asi užíváním tohoto tvaru navazují na nějakou dávnou tradici; ostatně právníci bývají svým založením konzervativní a jazyk není žádnou výjimkou.
Mohu ale ujistit, že my, kteří sloveso „zrušovat“ rádi nemáme, píšeme do rozsudků, že „rozhodnutí se ruší“ (nikoli „se zrušuje“), a právní následky to má úplně stejné ;-).
Děkujeme za podstatnou připomínku.
Dodám jen, že v otázkách jazykové funkčnosti či správnosti (míním správnosti ve smyslu shody s jazykovou normou či kodifikací popsanou v odborných příručkách) jsem zastánce tzv. synchronního, nikoli diachronního pohledu: tj. opírám se hlavně o SOUČASNÝ stav jazyka, méně již o stav MINULÝ. Jakkoli je zajímavé, že toto sloveso bylo zachyceno již u Jungmanna, dnes opravdu nějak nezní. Zejména v přítomném čase: Představme si např. větu „Tímto zrušuji předchozí rozhodnutí a vydávám nové.“ Divné, není-liž pravda?
Ale je hezké sledovat, jak problematika vidů dokáže rodilé mluvčí chytnout. Mám stejné zkušenosti z výuky svých gymnazistů.
Takže ještě jednou: vřelé díky za cenný příspěvek.
JK
Kolegové, existuje nějaká vidová varianta ke slovesu „soustředit se“? Někdy se setkávám (a to i v oficiálních mediích) s poněkud krkolomným užíváním tohoto problematického slůvka v nedokonavé formě.
Existuje: „soustřeďovat se“. Je uvedena ve Slovníku spisovné češtiny. Můj idiolekt (tj. individuální jazykové povědomí jedince) nijak neuráží, za krkolomnou tuto podobu nepovažuji. Ovšem znovu se ukazuje, jak složitým jevem je jazyk.
Problém kolegy Kuby zřejmě souvisí se skutečností, že podoba „soustředit se“ je vidově obojaká, toto sloveso je obouvidové. Dokazuje to standardní test vidovosti, totiž utvoření tvaru přítomného času daného slovesa. Pokud jasně odkazuje k přítomnosti, jde o sloveso nedokonavé („dělám“), pokud k budoucnosti, jde o sloveso dokonavé („udělám“). U obouvidových sloves ovšem není situace tak jasná: „Daruji vám tyto hodinky“ může signalizovat jak výrok v okamžiku, kdy jdou hodinky z ruky do ruky (vid nedokonavý), tak slib do budoucna (vid dokonavý). Podobně „absolvovat“ aj.
Srovnejme nyní: „Při zkoušce se pekelně soustředím a určitě ji složím“ (vid dokonavý) x „Já se teď přímo pekelně soustředím, a stejně to nepomáhá“ (vid nedokonavý). Dodám ještě, že ve větě „Pekelně se soustřeďuji“ cítím u tohoto slovesa jistý významový posun, totiž PRŮBĚH, AKTUÁLNOST děje.
JK
Díky za odpověď
A ještě mě napadl jeden dotaz: Spojení „budu se soustředit“ lze brát jako jazykově správné? Můžeme u vidově obojakých slov užívat pro vyjádření budoucího času pomocného slovesa BÝT?
Ano, u obouvidového slovesa lze užít pro budoucnost tvar jak času přítomného, tak budoucího. Srov.: „absolvuji příští rok“ vedle „budu absolvovat příští rok“. Pokud v prvém případě není ve větě přítomno příslovečné určení času jasně odkazujcí do budoucna, rozhodne o zařazení do časové roviny teprve kontext; v druhém případě jde samozřejmě o budoucnost.
JK
Spíše bych viděl vhodné použití v této situaci:
„Sniper se soustřeďoval několik minut, než se mu podařilo dosáhnout dokonalého soustředění.“
Tedy „soustřeďovat“ jako proces, ve kterém směřujeme k dosažení „konečného, dokonalého soustředění.“
Podobně jako: „zaostřoval tak dlouho, až nakonec dokonale zaostřil.“