Dotaz:

Milí kolegové v poradně ASČ,

můj dotaz se týká asimilace znělosti souhlásek. Jako středoškolský češtinář a Moravan se jen těžko smiřuji s vysvětlením, že souhlásková skupina sh- na začátku slova se v Čechách vyslovuje jako [sch], tedy v naprostém rozporu se „zákonem“ regresivní asimilace v češtině, a že se tento způsob výslovnosti vlivem bezpříkladné pragocentralizace televize a rozhlasu rozšiřuje i na Moravu a ovlivňuje jazykové projevy zejména mladších mluvčích. (Jako názorný důsledek často uvádím „pražské“ homofony shody a schody.)
Kodifikaci této „výjimky“ ze spisovné výslovnosti považuji za ústupek pohodlnosti mluvčích v západní části naší republiky. Jinak by se totiž ukázalo, že mluví nespisovně!

Po tomto úvodu přejdu k jádru věci: U redaktorek a redaktorů rozhlasové stanice ČRo 3-Vltava (jediné, kterou jsem ještě ochoten pravidelně poslouchat) jsem v poslední době několikrát zaznamenal, že vyslovují sloveso zhlédnout (např. hru, film apod.) jako [schlédnout]. Zajímalo by mne, jak se dá nazvat souhlásková změna v tomto případě. Anebo jde jen o neznalost pravopisu a rozdílu ve významu mezi slovesy zhlédnout a shlédnout?

 Na Vaši odpověď se těší
Mgr. A. T.

Odpověd ASČ:

Vážený pane kolego,

sám jsem rodilý Brňan, v tomto městě jsem i vyrostl a k jeho prostoru jazykovému i kulturnímu jsem se vždy hlásil a hlásit budu. Přestože – či spíše protože – jsem zažil po přestěhování do Prahy dost a dost šovinismu pražského, nemohu se účastnit vytváření šovinismu (jiho)moravského.

Tím se i já dostávám k meritu věci: Skutečnost, že v některém jazyce jistý jev převládá, ještě neznamená, že z něj nemohou existovat výjimky – to mezi aprobovanými filology jistě nemusím zdůrazňovat. Tyto výjimky mohou být i rázu dialektologického. Není myslitelné, aby se většině mluvčích naší mateřštiny vnucovala výslovnost, která je jim naprosto cizí, tedy např. [zhoda]. Zde nastupují dublety; ač jinak nejsem jejich příznivcem, v případech, jako je tento, dávají smysl a je dobře, že existují.

Mohu Vás ujistit, že díky dlouhodobému a silnému tlaku právě moravských jazykovědců naopak byla v minulosti kodifikována do spisovné češtiny řada moravismů a silesianismů. V oblasti fonetiky např. moravské a slezské asimilace [ležme], [z letadlem], [podoknem].

Pokud jde o výslovnost [schlédnout], jde samozřejmě o nepřípustnou a zcela nespisovnou analogii; předpona je tu znělé z-, v kořeni následuje znělé h-. Není tedy sebemenší důvod sem asimilaci zavádět.
K úrovni televizních moderátorských rychlokvašek jsem se v minulosti vyjádřil kriticky již několikrát. Pokud se něco takového skutečně vyskytlo dokonce i na ČRo Vltava, je to skandál.

Ad Jako názorný důsledek často uvádím „pražské“ homofony „shody“ a „schody“:
Vzpomínám si na jedny Hovory H z šedesátých let, v nichž se Moravák Vladimír Svitáček navážel do Plzeňáka Miroslava Horníčka dotazy, jak si Češi vůbec dokážou porozumět, když tahle dvě slova neumějí zvukově odlišit. Horníček tehdy odsekl: „To my Češi poznáme z větné souvislosti!“ Samozřejmě – bylo to připravené, bylo to naaranžované… ale tím lépe: tato scénka ukázala již před padesáti lety v plné nahotě, jak malicherné je zabývat se podobnými jazykovými pseudoproblémy.

Jiří Kostečka