Dotaz:
Narazila jsem na problém s rozborem následujícího souvětí: Z naší debaty mě zaujal postřeh, že první, co vyhodnocujeme na jiném člověku, je jeho kompetence a vřelost.
S češtináři naší školy jsme se neshodli na určení druhu vedlejší věty co vyhodnocujeme na jiném člověku. Kolegové větu určili jako předmětnou, někteří jako přívlastkovou, ale to se mi nezdá. Kdybychom ji nahradili větným členem, dostali bychom větu: Jeho kompetence a vřelost je první (vy)hodnocení jiného člověka. V tomto případě by to byla jmenná část přísudku.
Napište prosím, jaký je váš pohled. Děkuji.
Paní J. B.
Odpověď ASČ:
Podobná souvětí skutečně způsobují při školské výuce syntaxe rozpaky.
Větu /že/ první /vyhodnocovaná vlastnost/ je jeho kompetence a vřelost lze však určit bez větších potíží: jedná se o Vv přívlastkovou: závisí totiž na substantivu postřeh.
Větu co vyhodnocujeme na jiném člověku určíme rovněž jako Vv přívlastkovou, protože číslovka první, na níž je zkoumaná věta závislá, zde funguje jako skladební substantivum (k němu viz níže).
Tazatelka se pokusila o nápaditou substituci věty větným členem, ale vyvodila z ní nesprávný závěr: celé transformované souvětí by pak totiž znělo takto: Z naší debaty mě zaujal postřeh, že jeho kompetence a vřelost je první (vy)hodnocení jiného člověka; inkriminovaná věta vedlejší však ani zde není přísudková, nýbrž opět přívlastková.
Pro doplnění: O Vv přísudkovou by šlo např. v této modelové konstrukci: Co vyhodnocujeme na jiném člověku především, je jeho kompetence a vřelost. Vidíme ten rozdíl v syntaktických vztazích? Věta hlavní je v tomto souvětí jeho kompetence a vřelost je – srov. substituci Jeho kompetence a vřelost je předmětem vyhodnocování /vlastností jiného člověka/. To, že Vv přísudková Co vyhodnocujeme na jiném člověku především je anteponovaná, tj. stojí před větou hlavní, nehraje při určování žádnou roli (což platí obecně pro každý druh věty vedlejší).
O Vv předmětnou v dotazovaném souvětí rozhodně jít nemůže: ta závisí vždy jen na slovese nebo přídavném jménu slovesném, nikdy na číslovce.
O skladebním substantivu píše např. V. Šmilauer v Novočeské skladbě. Je je jím od původu jiný slovní druh, který ve větě přejímá syntaktické funkce substantiva, ale nikoli nutně jeho morfologické rysy (např. slovo první se skloňuje nadále jako číslovka řadová).
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
Nejprve: Jde o natolik obtížný případ, že překračuje horizont střední školy.
S interpretací doc. Štěpána nesouhlasím. Zaprvé věta nemůže být přístavková předmětná, protože v řídící větě je sponové sloveso BÝT, na němž nemůže záviset předmět. Zadruhé vidím velký rozdíl mezi zájmenem TEN a číslovkou PRVNÍ: zájmeno je kataforický odkazovací prostředek bez vlastní pojmenovací funkce, kdežto číslovka je výraz pojmenovávající, významově specifikující, ne jen odkazující. Inkriminovaná věta na slově PRVNÍ nezávisí, naopak slovo PRVNÍ významově specifikuje obsah vedlejší věty. Rozumné se mi zdají dvě interpretace: a) po číslovce PRVNÍ je elidováno substantivum, VV na tomto nepřítomném substantivu závisí, a je tedy přívlastková; b) syntaktické substantivum specifikované číslovkou je nahrazeno vedlejší větou (je to VV, a ne číslovka, co má charakter syntaktického substantiva), a věta je tedy přísudková. Osobně se přikláním k druhé možnosti a myslím si, že interpretace paní J. B. je správná.
Děkuji i doc. Adamovi. Jedná se skutečně o složitý případ, ale z praxe vím, že češtinář o takovou lahůdku může takříkajíc zakopnout mimoděk, aniž by si ji na své žáky (a na sebe především) předem chystal.
Z komunikace s doc. Štěpánem vím, že také on považuje inkriminovanou vedlejší větu za přísudkovou; formulace s ved. větou předmětovou je bezděčným omylem na úrovni přepisu.
Ano, jde o vedlejší větu přísudkovou.
Vedlejší věta „co vyhodnocujeme na jiném člověku“ je v přístavkovém vztahu k anticipační číslovce „první“, protože při rozboru podřadného souvětí se nevychází jen ze sémantickosyntaktického vztahu determinace, ale i ze sémantickosyntaktického vztahu přistavování (přístavku, apozice). Děkuji za uvedení příkladů s přístavkovým vztahem: v souvětí „Hosté si počínali velmi netakticky, otevřeli totiž obranu“ jde o souřadné souvětí, souvětí „S názvem filmu měl jeho obsah společné jen jedno, že byl tajemně nesrozumitelný“ je podřadné souvětí s větou předmětnou. Doktor Kostečka při výkladu obtížnějšího souvětí tvořivě využil Šmilauerovo pojetí skladebního substantiva ve větě jednoduché, kterou se V. Šmilauer zabývá především (nemá samostatný výklad o souvětí), a Kostečkovo pojetí věty přívlastkové „co vyhodnocujeme…“ je také možné.
Vedlejší věta „co vyhodnocujeme…“ v souvětí není jednoznačně věta přívlastková, protože závisí na číslovce „první“. Číslovka „první“ totiž anticipuje vedlejší větu, naznačuje (ne pojmenovává) denotát (fakt mimojazykové skutečnosti), uvedená vedlejší věta tento denotát konkretizuje, jde o větu přístavkovou, protože se zde denotát označuje dvojím způsobem. Je to podobné jako v souvětí „Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa“. Číslovka „první“ a zájmeno „ten“ jsou ovšem začleněny do věty řídící, v prvním případě jde o přístavkovou větu předmětnou, v druhém o přístavkovou větu podmětnou.
Děkuji doc. Štěpánovi za jeho komentář. Velmi si vážíme každého příspěvku bohemistů-vědců k předložené problematice.
Naše poradna je určena především (byť nikoli výhradně) k zodpovídání dotazů týkajících se výuky češtiny na základních a středních školách. Zde se s pojmem „věta přístavková“ ani dalším jemnějším dělením nepracuje; tento termín neuvádí ani Základní mluvnice češtiny. Na 2. a 3. stupni hovoříme pouze o syntaktickém vztahu přistavování (apozice), popř. o přístavkových konstrukcích.
Rád bych doc. Štěpána požádal, aby se vyslovil k tomu, zda analýza souvětí uvedená v odpovědi naší poradny je podle jeho názoru syntakticky chybná, nebo – jak se domnívám – přípustná jako jedna z více možných variant.
Podle mého soudu pojetí číslovky „první“ jakožto skladebního substantiva vyhovuje nejen školské praxi, ale i dobře vystihuje stavbu souvětí. Substantivní charakter této číslovky je zde myslím dosti patrný.
Ještě dodám, že jsem si vědom toho, že ve vztahu přistavování mohou být nejen větné členy, ale i věty, např. „Hosté si počínali velmi netakticky, otevřeli totiž obranu.“ – „S názvem filmu měl jeho obsah společné jen jedno: že byl tajemně nesrozumitelný.“
I zde však školská praxe hovoří právě o vztahu, nikoli o větách přístavkových.