Dotaz:

Dobrý den,
učím český jazyk na 1. stupni ZŠ (5. ročník). Obracím se na Vás s dotazem týkajícím se určování slovních druhů – konkrétně u zvratných sloves. Např. zpíváme si. Pokud s žáky určujeme slovní druhy, určíme sloveso zpíváme a zvratné zájmeno si. Zároveň jsou ale v učebnici cvičení na vyhledávání slovesných tvarů, v nichž je úkolem podtrhávat celé tvary vlnovkou. Děti to velmi mate (jednou je to zájmeno, podruhé totéž podtrhávají vlnovkou jako součást slovesa, přestože je to pořád zájmeno).
Dotaz zní, jak šikovně vysvětlit dětem, že se patří ke slovesu, i když je to jiný slovní druh? Je vhodnější dělat zvlášť cvičení na určování slovních druhů a zvlášť na určování jednoduchých a složených tvarů sloves, nebo je lepší tato cvičení sloučit dohromady, aby si žáci uvědomovali, že součástí slovesného tvaru jsou i jiné slovní druhy než slovesa?
Mgr. M. J.

Odpověď ASČ:

Jde zřejmě o nejobtížnější dotaz, jaký naše poradna dosud obdržela.

Nejprve trocha nutné teorie, k vlastnímu dotazu samozřejmě dorazíme:
Pro určení slovního druhu je třeba vymezit pojem „slovo“. Ovšem rozhodnout, co je jedno slovo a co více slov (a tedy i více slovních druhů), je právě u zvratných sloves a zvratných podob slovesných svízelné. Důvod spočívá v nejednotnosti definic toho, co je „slovo“: jak konstatuje Encyklopedický slovník češtiny, jsou velmi četné, založené na vícerých kritériích včetně intuice. Kolik slov obsahuje např. slovesný tvar byl bych býval odešel? Jedno? Čtyři? – A v souvislosti s uvedeným dotazem: jistě prohlásíme zvratné sloveso smát se za dvě slova z hlediska grafického; to je podpořeno i důležitými kritérii přemístitelnosti slova a vložitelnosti slova jiného – lze totiž říci jak Směje se mu, tak Karel se /mu/ směje. Nicméně z hlediska sémantického (významového) všichni rodilí mluvčí cítí, že je rozdíl mezi slovesem smát se a mýt se: těsnost prvního spojení je viditelně  vyšší  než druhého, v prvním případě zvratné se nemá věcný význam, ve druhém ano. Jde tedy u směje se o jedno slovo (a se dále určovat nebudeme) a u myje se o slova dvě (a se určíme jako zvratné zájmeno ve větněčlenské platnosti předmětu)? Otazník je zde namístě – viz níže.
Nedosti na tom: situaci komplikuje i existence zvratných podob slovesných typu šlo se, krade se, bude se zpívat, jež jsou základem jednočlenné věty.

Nyní již konkrétně k samotnému dotazu a k didaktizaci složité odborné problematiky:
Pro základní školu se zdá schůdné vést zde hranici „jedno slovo – dvě slova“ (a tedy „jeden slovní druh – dva slovní druhy“) mezi slovesem povinně zvratným (odborně: reflexivum tantum), jako smát se, dívat se, lebedit si, stěžovat si, a slovesem nepovinně zvratným, jako mýt se, vidět se, naložit si, zpívat si. První skupinu – spolu se zvratnými slovesnými podobami šlo se, krade se, bude se zpívat – doporučuji vyložit žákům 5. třídy jako jedno slovo; druhou skupinu jako slova dvě. Samozřejmě je tu problém, že graficky žáci vidí slova dvě – a právě na prvním stupni je fixace dětí na mezeru v písmu jakožto signál konce jednoho a začátku jiného slova velmi silná. Předpokládám však, že kritérium větší míry sémantické těsnosti spojení u sloves první skupiny pochopí i žáci 5. třídy. (A dodám: snad nejlepším řešením by bylo vyhnat tuhle látku z 1. stupně ZŠ; už Piaget – ať necituji i Komenského – věděl, že složitým mentálním operacím musí žák nejprve dorůst věkem!)

Na střední škole již lze tříbit sémantický cit žáků uvedením kritéria nahraditelnosti krátkého tvaru zvratného zájmena tvarem dlouhým. Tam, kde substituci se → sebe, si → sobě/pro sebe nelze provést (dívat se), nebo sice jakžtakž lze, ale ta nedává valný smysl (dotknout se /květiny/, bát se, umínit si, všimnout si), jde o jedno slovo, a tudíž jeden slovní druh. Naopak za dvě slova označíme zvratné sloveso, u nějž substituce zájmen se/si dlouhými tvary je nejen možná, ale dává i bezpečně smysl (mýt se → sebe, bavit se → sebe, nakrást si→ sobě / pro sebe ).
Dodejme, že v naprosté většině případů se skupina sloves typu dívat se, dotknout se, umínit si kryje se slovesy povinně zvratnými, zatímco skupina sloves typu mýt se, bavit se, nakrást si se bez výjimky kryje se slovesy nepovinně zvratnými. Případů, kdy lze u povinně zvratných sloves uvažovat o přijatelné substituci (mýlím se→mýlím sebe, řeka se vlévá do moře→řeka vlévá sebe/?/ do moře), je nemnoho.

Dále přikročíme na střední škole k zajímavým případům jako brát se = 1. uzavřít sňatek, 2. (nějak) pojímat sám sebe. Nebo dávat si: v obou významech lze substituovat plným tvarem sobě, ale ve větě Dávám si svíčkovou to jde o poznání méně hladce než ve větě Rád si dávám dárky. Ilustrativní bývají i konfrontace dvojic jako hodit se /marod/ – hodit si /korunou/ (v obou případech jde o spojení slovesa se zvratným zájmenem osobním).

To jsme se ovšem ocitli opravdu hluboko na střední škole. Snad mně tazatelka promine, jsme primárně asociace češtinářů středoškolských, tak jsem se trochu rozkročil.

Závěr:

Na základní škole lze doporučit vedení dotazovaného rozboru po linii povinně zvratná slovesa versus nepovinně zvratná slovesa; první typ (dívat se, lebedit si) žáci určí jako jedno slovo, druhý (mýt se, zpívat si) jako slova dvě. První typ tudíž dále nerozebíráme a se neurčujeme, u druhého typu určíme se jako osobní zájmeno zvratné.
Toto kritérium se většinou kryje s kritériem nahraditelnosti krátkého tvaru zvratného se/si tvarem dlouhým.

Přivítáme jakákoli další doporučení a samozřejmě i odchylné názory, zejména od kolegů vyučujících češtinu na základní škole.

Jiří Kostečka