Dotaz:
Potřebovala bych poradit se slovotvorným procesem ve slovech chlapecký, zámecký. Základová slova jsou chlapec a zámek. Předpokládám, že v obou případech slova vznikla odvozením pomocí formantu -ck/ý/. Ve slově zámek je společná část (slovotvorný základ) záme- a formant -cký? A ve slově chlapec? Tam je společná část chlapec-. Nevím, jak to vysvětlit. A jak je to případně s hláskovými změnami?
Paní D. B.

Odpověď ASČ:
Vysvětlení spočívá v historickém vývoji českého jazyka. Přípona -ck/ý/ je poziční variantou přípony -sk/ý/ při odvozování adjektiv ze substantiv zakončených na -k (horník–hornický, zámek–zámecký) a na -c (lovec–lovecký, chlapec–chlapecký). V jiných pozicích se přípona -ck/ý/ uplatňuje též, ale tam je rozšířená o samohlásky a, e, i, srov. pipmprlácký, časopisecký, třídnický (tyto příklady jsou převzaty z akademické Mluvnice češtiny 1, 1986).

Z hlediska hláskoslovného došlo u typů zámecký, prosecký, chlapecký, chlumecký ke stažení souhlásek cs na jedinou souhlásku c, tj. ke splynutí původního, obtížně vyslovitelného spojení –csk/ý/ na –ck/ý/. Přitom tam, kde byla v zakončení souhláska -k, došlo již předtím k jejímu změkčení: proto nemáme *zámekský; místo toho vzniklo z podoby zámecský dnešní zámecký.
Z hlediska dnešní podoby slov jako zámecký, chlapecký jsou základovými slovy skutečně chlapec, zámek. Ovšem slovotvorným základem by oproti staršímu stavu byla u uvedených slov podoba záme-, chlape- a formant -cký. Mám však s tímto ryze synchronním principem dlouhodobý problém, protože silně zkresluje – podobně jako u řady jiných slovotvorných procesů probíraných na školách – logiku jazykového systému.

Pokud jde o výukovou praxi, velmi doporučuji, aby se tento jev probíral pouze na vyšším gymnáziu a jen jako zajímavá ukázka toho, jak pestrá čeština je. Jestliže by na něj neplánovaně narazil učitel jiných typů a stupňů škol (nejspíše díky dotazu nadaného žáka), omezil bych se na krátký výklad naznačeného vysvětlení.
Dodám jako samozřejmost, že zadávat případy jako zámek–zámecký do klasifikovaného slovotvorného testu (a to i po eventuálním probrání tohoto jevu) by bylo zcela nepřiměřené cílům výuky českého jazyka – i na gymnáziu.

Pokud jde o diachronní pohled na jazyk, soudím, že krátké exkurze do historického vývoje naší mateřštiny mají při výuce češtiny svůj smysl. Zejména to platí tam, kde se různé hláskové změny dochovaly dodnes a žákům činí potíže pochopit, že jsou vlastně pravidelné: jim se totiž výsledky těchto změn jeví jako výjimky či nevysvětlitelné jevy. (To samozřejmě až ve chvíli, kdy na tuto látku dojde ve škole: do té doby si podivné hláskové alternace jako rodilí mluvčí většinou neuvědomují – na rozdíl od cizinců učících se česky: z vlastní učitelské praxe potvrdím, že ti z nich můžou či mohou vyletět z kůže.)
Jako příklady poslouží např. střídání vokálů typu víra–věřit, kůň–koňský; dále typ švec, ale bez ševce, k ševci atd. nebo pes–psa, psu atd., ale les–lesa, lesu (proč ne *pesa, pesu, resp. *lsa, lsu?). Vysvětlení posledního jevu podává Havlíkovo pravidlo o zániku a vokalizaci praslovanských velmi krátkých samohlásek, zvaných jery – psáno ь (měkký jer) a ъ (tvrdý jer): V dialektech pozdně praslovanského období postupně každý lichý jer (počítáno od konce slova) zanikl a každý sudý jer byl nahrazen nějakou samohláskou (vokalizoval se). Slovo pes znělo v praslovanštině v 1. pádě pьsъ, v dalších pádech pьsa, pьsu atd. V 1. pádě zanikl koncový lichý jer a druhý od konce, tj. sudý, se na našem území vokalizoval na e, vznikla tedy podoba pes. V dalších pádech se ovšem tento jer stal lichým, proto zmizel: máme tedy dnes psa, psu. Ve slově lěsъ v 1. pádě jer v první slabice nebyl, proto zde zůstalo původní e a zanikl jen koncový lichý jer; v dalších pádech, např. lěsa, už nebyl žádný jer. Obuvník se praslovansky řekl v 1. pádě šьvьcь, ve 2. pádě šьvьca: dnes švec, ale bez ševca/ševce – Havlíkovo pravidlo se i zde uplatňuje bezezbytku. Zároveň na tomto slovu vidíme, že na části našeho území (velmi zhruba řečeno v Čechách) došlo k další hláskoslovné změně: za jistých podmínek se po měkké souhlásce přehlasovala samohláska a na ě a toto ě se pak většinou změnilo na e. Na značné části Moravy a ve Slezsku k tomuto jevu nedošlo: tím vysvětlíme zvídavé třídě fakt, proč se v Čechách říká slepice, bez ševce, zatímco na Moravě a ve Slezsku slepica, bez ševca. (Pozn.: Silně zjednodušujeme; daný proces byl mnohem komplikovanější, ale jeho podstatu jsme vystihli.)
Z dalších starých změn, které se projevují i v dnešní češtině, můžeme uvést praslovanské měkčení k>č, h>ž, ch>š (v češtině krok–kráčet, vlk–vlčí, Bůh–boží, strach–strašit); ve slově boží vidíme hned dvě hláskové změny, resp. alternace: praslovanské měkčení h>ž a staročeskou změnu o>uo>ů, projevující se např. u již zmíněného příkladu kůň–koňský, dále např. u slov stůl–stolu, stolovat nebo krok–krůček.
Podobně je vhodné – zde již na základní škole – vysvětlit žákům, že vyjmenovaná slova nejsou výmyslem jazykovědců pro trápení školáků, nýbrž opět důsledkem historického vývoje jazyka: ve staré češtině se v těchto slovech vyslovovalo (i psalo) skutečně tvrdé y, ale po zániku této samohlásky v 15. století nadále písaři psali postaru ypsilon, třebaže si už Jan Hus stěžoval mimo jiné, že Pražané vyslovují [liko] místo [łyko]. Pokud má třída jako druhý cizí jazyk ruštinu, můžeme připomenout, že v tomto jazyce samohláska -y nezanikla a dodnes se tam nejen píše, ale i vyslovuje.
A jen mimochodem: dotazovaný jev úzce souvisí nejen se slovotvorbou, ale i současným českým pravopisem. Jak žákům vysvětlit kolize typu Přelouč–přeloučský, ale Brandýs–brandýský (nikoli *brandýsský), popř. Chorvat–chorvatský, ale Hanák–hanácký (viz výše)? Jedině poukazem na to, že historicky jde o tentýž jev, totiž o zjednodušení obtížně vyslovitelné kumulace souhlásek. Jiný učitelův přístup, zejména „To je výjimka, to se musíte naučit nazpaměť“, je od 2. stupně základní školy výš sotva uspokojující.
Dalším příkladem, jak se alespoň rámcová znalost historického vývoje češtiny vyplatí učiteli při výuce, zde opět pravopisu, jsou nechvalně známé předpony s(e)-, z(e)-. Pravidlo o psaní z(e)– u sloves vyjadřujících změnu stavu (vid nedokonavý zde mění předpona z(e)– na vid dokonavý) koliduje s pravopisně náležitými podobami slov jako strávit, skončit. Jak to? Vysvětlení je jednoduché a žáci ho rychle pochopí i v 5. třídě ZŠ: Jde totiž o principiálně stejný jev jako psaní y u vyjmenovaných slov. Ve zhruba dvacítce běžných českých slov (nepočítaje od nich odvozená) se zachovalo dávnější psaní, a to buď s předponou s(e)-, nebo s předponou z(e)-. (Pravidla českého pravopisu hovoří o „tradicí ustálených případech“.) Při výuce upozorním vždy na to, že jde o jakousi obdobu vyjmenovaných slov a že tuto dvacítku je třeba naučit se zpaměti bez ohledu na další pravidla psaní inkriminovaných předpon. Kromě již dvou uvedených slov sem patří např. spálit, skončit, zkoumat, zkoušet, zpytovat aj. Klíčovým didaktickým momentem je opakovaně žákům zdůrazňovat fakt, že tato skupina jedna, tj. tradiční psaní, má vždy přednost před oběma dalšími pravidly (pohyb shora dolů, k sobě atd., změna stavu); a též že skupina dvě, tj. pohyb shora dolů, k sobě atd., má přednost před skupinou tři (změna stavu): srov. sešplhat, sčesat aj. Teprve po tomto výkladu přikročíme ke „špekům“ typu shlédnout x zhlédnout, smotat x zmotat, skopat x zkopat, stěží x ztěžka apod.
Na závěr upozorněme na letitý chyták: sloveso strávit se píše podle pravidla o skupině 1 (tradiční psaní) všech třech svých významech, tj. strávit potravu, strávit dovolenou, strávit urážku, s předponou s-, bez ohledu na to, že jde vždy o změnu stavu, resp. vidu nedokonavého na dokonavý.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.