DOTAZ:
Při rozboru ukázky z uměleckého textu, která byla vybrána k přípravě žáků na přijímací zkoušky, jsem narazila na vedlejší věty, u nichž žáci měli určit druh:
Cítila zlověstnou přítomnost těch, kteří ji hlídali.
Podřezali ji oni, ti dva, co seděli v parku.
Vedlejší věta v prvním příkladu závisí na zájmenu; zájmena ovšem zastupují jména podstatná či na ně ukazují, tedy se domnívám, že by mohlo jít o vedlejší větu přívlastkovou. Zájmeno lze nahradit podstatným jménem mužů. V druhém příkladu podstatné jméno také chybí, můžeme ho doplnit (…muži), a tak bych větu určila také jako přívlastkovou.
Nikde jsem pro tyto své domněnky nenašla důkaz, většinou se setkáme pouze s vysvětlením, že vedlejší věta přívlastková „závisí na podstatném jméně“. Přitom věty prvního příkladu se myslím vyskytují docela často.
Jsou uvedené vedlejší věty skutečně přívlastkové?
Paní L. O.

ODPOVĚĎ ASČ:
S tímto typem souvětí jsou ve školách skutečně problémy. Psali jsme zde o této látce už vícekrát dříve a podrobně. Viz zejména ZDE. Tam se řeší podobné syntaktické konstrukce, např. Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa; To, co se mi líbí, je vždy drahé. Zastávám tam ve své odpovědi pojetí prof. Šmilauera: je-li první částí korelační dvojice významově prázdné zájmeno ten/ta/to…, jde o vedlejší věty podmětné (viz zde výše), popř. předmětné (Udělal to, že prostě odešel); pokud je první částí korelační dvojice jméno významově plnější, např. zájmena všichni, někdo, číslovky dva, tři…, první, druhý…, stávají se tyto výrazy syntaktickými substantivy a následující vedlejší věta je přívlastková: např. Přišli tam všichni, kdo/kteří v oboru něco znamenali; Karel je někdo, komu nemůžeš věřit / Karel je první, kdo/který bude protestovat. Nedostavili se jen tři, kteří zabloudili ve spleti velkoměsta. (V posledním případě lze argumentovat i výpustkou, elipsou: jde o tři účastníky.)

Jenže naše první dotazované souvětí, *Cítila zlověstnou přítomnost těch, kteří ji hlídali, je přece jen syntakticky jiné. Pravda – prvním členem korelační dvojice zájmeno ten skutečně je (v množném čísle). Přesto toto souvětí není syntakticky analogické prvně uvedeným typům jako Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa. Analogická by totiž byla konstrukce Ti, kteří ji zlověstně hlídali, byli stále nablízku – a i zde se přikláním jednoznačně k větě podmětné, jak je uvedeno v začátku tohoto příspěvku.
Čertovo kvítko dotazu spočívá v onom substantivu přítomnost.

Protože daná problematika je skutečně složitá a i pro nejednoho učitele nepřehledná, požádal jsem dlouholetého laskavého konzultanta poradny ASČ, bohemistu doc. Roberta Adama, Ph.D., aby se zejména k prvnímu dotazovanému souvětí vyjádřil. Cituji podstatnou část jeho odpovědi:
„Jde o korelační dvojici, což by ale podle mě bylo rozumnější chápat ne tak, že zájmeno není větný člen, ale tak, že zájmeno tvoří větný člen spolu s větou vedlejší, neboli že větný člen je tvořen větou vedlejší a odkazovacím zájmenem. V souvětí, k němuž směřuje dotaz, je věta vedlejší přívlastková, protože rozvíjí substantivum „přítomnost“. „Těch, kteří ji hlídali“ lze substituovat „hlídačů“.“
Tolik doc. R. Adam.

Ještě poznámka k dalšímu typu souvětí s korelačními dvojicemi: Je-li první částí korelační dvojice příslovce, pak vedlejší věta je příslovečná – např. místní, časová, způsobová: Šla tam, kam ji nohy nesly; Udělám to až tehdy, kdy se to bude hodit mně / Udělám to tehdy, až se to bude hodit mně; Promluvil tak, jak ještě nikdy předtím.
Na úplný závěr přidám komentář týkající se skladební konstrukce, k níž byl před časem poradně ASČ rovněž adresován dotaz: jde o souvětí jako Šla tam, co jí řekli.
Taková spojení jsou přinejmenším silně hovorová (podle mého soudu přímo nespisovná). Zájmeno co zde zjevně stojí namísto náležitého kam (jí řekli, že má jít). Jde zde tedy opět o VV příslovečnou (místní).

Pokud jde o druhé dotazované souvětí, totiž Podřezali ji oni, ti dva, co seděli v parku, věta vedlejší co seděli v parku je jednoznačně přívlastková, protože číslovku dva lze substituovat substantivem lidé, či zde příhodněji lumpové; jde tedy v případě dva o skladební substantivum, o němž tu byla řeč – a na skladebním substantivu už VV přívlastková obecně záviset může, a zde taky závisí.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ