Dotaz:
Jsem začínající učitelka na ZŠ a narazila jsem na cvičení v učebnici, kdy žáci v 6. třídě mají určit mluvnické kategorie přídavného jména v komparativu, např. k zdravějším pokrmům – určují tedy pád, číslo, rod a druh (navíc též vzor).
Chci se zeptat, zda se komparativ bere jako nově vytvořené adjektivum z adjektiva, jak jsme se učili z Příruční mluvnice češtiny (pak by všechna tato přídavná jména byla měkká podle vzoru „jarní“ – a tvary ve všech pádech tomu nasvědčují), nebo zda se komparativy jako zdravější považují pouze za tvar adjektiv v 1. stupni, a tedy se určí jako přídavné jméno tvrdé (zde zdravý – vzor „mladý“).
Na internetu jsem nalezla výsledky k těmto cvičením a nakladatelství označuje zdravější jako přídavné jméno tvrdé, vzor „mladý“. Chci mít ale jistotu, v některých učebnicích je tolik chyb, že jsem si to ani před nástupem do školství nedovedla představit.
Jistou odpověď jsem nezískala zatím od nikoho, včetně kolegyň. Mám dojem, že jsem stejné pojetí nalezla i v některém z cvičných testů k přijímacím zkouškám, a rozhodně tu nechci chybovat.
Paní M. K.

Odpověď ASČ:
Tento dotaz nepřišel do Poradny ASČ poprvé.
Není vyloučeno, že základ k nejasnostem dala již Česká mluvnice B. Havránka-A. Jedličky, v níž se v posledním vydání (z r. 1981) praví na str. 186 doslova toto: „Většina přídavných jmen jakostních může při srovnávání vyjadřovat zvláštními tvary trojí stupeň vlastnosti /…/“. Tedy: zvláštními tvary. Naproti tomu Příruční mluvnice češtiny (2000) jednoznačně probírá tento jev v kapitole o slovotvorbě; totéž pojetí nacházíme v publikaci Čeština – řeč a jazyk (2000) a rovněž tak ve vysoce odborné akademické Mluvnici češtiny (1986).
I když – kdoví…

Nahlédneme-li totiž do autoritativního Nového encyklopedického slovníku češtiny, dočteme se u hesla stupňování toto:
Citát: V č. lingvistické tradici se s. pokládá buď za morfologickou kategorii, tj. sada tvarů s. má mít stejný lexikální význam a liší se gramatickými rysy („2. stupeň vyjadřuje při srovnání větší míru vlastnosti a 3. stupeň její nejvyšší míru“; ✍ČM, 1981:186); nejnověji ✍MSoČ 1 (2010). Nebo se s. považuje za kategorii slovotvornou, tj. sada tvarů s. má mít stejný význam gramatický a liší se lexikální sémantikou (v rámci ↗OTS jde tedy o ↗modifikaci „příznaku“ co do jeho míry a intenzity ve srovnání s jinými předměty a jevy), a komparativ a superlativ jsou analyzovány jako typ ↗deadjektivních adjektiv, resp. ↗deadverbiálních adverbií; srov. ✍MČ 1 (1986), ✍PMČ (1995) a ✍ČŘJ (1996) (paradoxně ✍MČ 2, 1986 pokládá s. za kategorii morfologickou). Konec citátu. (Dostupné zde.)

Jedná se evidentně o jeden z případů, kdy určitý jazykový jev přesahuje z jedné kategorie do jiné. A tedy i o jev, jehož složitost je třeba nějak didaktizovat pro potřeby výuky na základních a středních školách.

Pokud tedy jde o školské potřeby, zastávám toto stanovisko:
Komparativ (2. stupeň) a superlativ (3. stupeň) adjektiv jsou samostatná slova, nikoli tvary pozitivu (1. stupně). V opačném případě totiž nejsme schopni vysvětlit, jak může mít jedno a totéž ohebné slovo kompletní sadu tvarů podle dvou vzorů. Jedná se přitom evidentně o jiný případ, než jaký reprezentuje např. slovo dítě, jež je v jednotném čísle rodu středního a v množném rodu ženského. Komparativ a superlativ totiž nemají rod v čísle jednotném odlišný od rodu v čísle množném: v obou číslech mají koncovky podle stejného vozu „jarní“ .
Vypomůžeme si zde i sémantikou: Zdravější evidentně znamená něco jiného než zdravý, srovnáváme-li dva ochořelé. Nejskvělejší má zcela jistě jiný význam než skvělý či skvělejší. Příjemnější zpráva může být stále ještě nepříliš vítaná, pokud výchozí zpráva byla naprosto nepříjemná.
Pozn.: Nesrovnávací 2. stupeň, elativ, má mluvnické rysy zcela stejné jako komparativ: srov. starší lidé mají právo na ohledy.

Hlavně však: Komparativy a superlativy se skloňují se podle měkkého vzoru, tj. „jarní“. Nemohou tedy být řazeny k přídavným jménům tvrdým podle vzoru „mladý“.

Pád, číslo a rod mají komparativy a superlativy – ve funkci přívlastku shodného – samozřejmě stejný jako jejich řídící podstatné jméno. To je stejné jako u adjektiv tvrdých a přivlastňovacích.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
www.ascestinaru.cz