Jde o jeden z těch zajímavých dotazů, jejichž korektní zodpovězení vyžaduje natolik specifické odborné zaměření, že jsme v rámci dohody o spolupráci mezi Asociací středoškolských češtinářů a Ústavem pro jazyk český AV ČR zase jednou požádali naše vrcholové akademické pracoviště o stanovisko.

Dotaz:
Dobrý den, rád bych se Vás zeptal na problematiku vykání a tykání. Zajímalo by mne, kdy se u češtiny vykání poprvé objevilo a případně jak to s vykáním bylo při vzniku českých překladů Bible; tam se totiž vykání nevyskytuje. (Považuji totiž Bibli za knihu, jež ve vývoji našeho jazyka sehrála klíčovou roli.) Jádrem mého dotazu však je, jak nahlížíte na pravidla tykání a vykání v českých školách – v jakých situacích by si studenti s pedagogy měli vykat a za jakých okolností by tomu mělo být opačně? Doufám, že jsem příliš nevybočil ze zamýšlené oblasti Vaší poradny a velmi vám děkuji za čas věnovaný mému dotazu.
Pan F. P.

Odpověď ÚJČ AV ČR
Vážený pane,
byl mi postoupen váš dotaz týkající se historie tykání a vykání a také zastoupení těchto způsobů oslovení v českém překladu Bible.
Tykání je starší způsob oslovení; první ojedinělé doklady vykání jako zdůraznění uctivého oslovení nacházíme v češtině zhruba v půli 15. století. Postupně se pak vykání prosazovalo jako gramatická kategorie zdůrazňující zdvořilost a úctu; k ní se postupně (zřejmě pod vlivem německého jazyka) přiřadilo také onikání a onkání, které zcela zaniklo v průběhu první poloviny 20. století. (Více například v GEBAUER, Jan. Historická mluvnice jazyka českého. Díl IV. Skladba. Praha: Academia, 2007, s. 142-143.)
Co se týče českých (ale i jiných) překladů Bible, už od počátku se v nich důsledně tykalo. Hlavním důvodem je skutečnost, že jazykové předlohy překladu (hebrejská, řecká, příp. latinská Vulgáta) vykání neznají; vztah úcty se v nich vyjadřuje jinými jazykovými prostředky. Překladatelé, kteří překládali posvátný text záměrně velmi věrně, dodrželi (a dodnes dodržují) i toto specifikum předlohy.

Mgr. Markéta Pytlíková, Ph.D.
oddělení vývoje jazyka, ÚJČ AV ČR

Dodatek ASČ:
Tazatele ještě zajímalo, v jakých situacích by si studenti s pedagogy měli vykat a v jakých tykat. To je již otázka spíše pedagogická než výsostně bohemistická, takže odpovím za ASČ:
Soudím, že by se v těchto záležitostech měla dodržovat jistá tradice. Již za první republiky (jistě i v důsledku dědictví rakousko-uherského) učitelé středních škol svým žákům (tehdy: studentům) důsledně vykali, někteří dokonce onkali, jak vzpomínala moje babička. Naprostou samozřejmostí pak bylo a dodnes je vykání žáků učitelům. Specifické postavení osmiletých gymnázií nabízí více variant, jež jsou také v naší praxi využívány: vykat si vzájemně od primy, tykat žákům primy až kvarty a přejít s týmiž k vykání od kvinty (tohle ale jde dost ztuha – zvyk je ocelová košile), tykat žákům od primy do maturity.
O síle tradice svědčí i to, že ačkoli v dnešní úřední teminologii jsou středoškoláci žáky a jejich pedagogové učiteli a ačkoli za studenty se považují pouze frekventanti škol vysokých a profesory jsou toliko vysokoškolští pedagogové oficiálně jmenovaní ústavním činitelem, v praxi se často setkáváme právě s pojmy student – profesor i na školách středních, zejména na gymnáziích.
V devadesátých letech 20. století existovaly tu a tam i pokusy „zdůvěrnit“ či „zlidštit“ vztah mezi učitelem a žákem na střední škole vzájemným tykáním. Skončilo to, jak muselo: naprostá většina pedagogů se vzbouřila a zvláštní je, že nesví se cítili i sami žáci, jichž se tento experiment dotkl.
Suma sumarum: V zemích koruny české je dobrým zvykem, že na základní škole učitelé žákům tykají a žáci učitelům vykají; na střední škole gymnaziálního typu panuje vzájemné vykání; na středních školách odborných a na učilištích bývá kopírován model škol základních. Pokud však dojde k hladkému konsensu všech zúčastněných stran na jiném postupu, zejména na školách alternativních, nelze proti tomu samozřejmě nic namítat.

Jiří Kostečka