Dotaz:
V dnešních ranních textech mě zaujalo adjektivum nejposlednější. Podle platných předpisů patrně nelegitimní. Ale asi to tak jednoduché není. Poslední je pro mne 3. stupeň a nejposlednější bych nenapsal a doufám ani neřekl; poslední události bych vnímal mj. jako události před koncem světa či jednotlivého života apod.
Ale nejposlednější události vnímám ve smyslu „úplně nejnovější“, byť se mi to nelíbí. Nepochybně je v tom binec – bohužel i vinou tzv. vzdělaných lidí. Říkám „binec“, protože mám dojem, že v tom pořádek udělat nelze.
Pan J. W.
Odpověď ASČ:
Jde o jeden z případů, kdy určité slovo či jeho podoba vejde do jazykového úzu navzdory tomu, že je něčím problematické – např. svojí stavbou, významem, dvojznačností apod. Typickými příklady jsou slova nejoptimálnější, kontraproduktivní, antidatovat, kontrasignovat (jazykově přesně má být optimální, protismyslné (či opisem, např. vyvolávající opak zamýšleného), antedatovat, konsignovat.
Důvody, proč se taková slova v jazyce uchytí, jsou různé; např. u nejoptimálnější jde buď o snahu vyjádřit významovou intenzitu co nejvíce, nebo o prostou analogii s ostatními českými superlativy (= 3. stupni). Jindy (jako u kontraproduktivní) není po ruce významově naprosto přesný jednoslovný ekvivalent slova přejímaného z jiného jazyka.
Tazatel má pravdu, že slovo nejposlednější vypadá divně proto, že jde o superlativ přídavného jména, ačkoli to má již v pozitivu (= 1. stupni) význam absolutní vlastnosti. Nicméně i zde lze uvést příklady, že takový jev není nijak neobvyklý: kromě již zmíněného nejoptimálnější je tu např. i komparativ (= 2. stupeň) slepější, třebaže slepý vyjadřuje absolutní vlastnost, a stupňovat by se tedy nemělo. Nicméně vyskytnou se komunikační situace, kdy komparativ tohoto přídavného jména dává smysl (zejména v přeneseném významu toho slova): „Jsi slepější, než jsem si myslel, vůbec nevidíš, co se kolem tebe děje.“
A tazatel rovněž zcela správně soudí, že slovo nejposlednější se v jazyce drží proto, že obsadilo význam „nejnovější“ – podobnou významovou dvojicí disponuje např. angličtina: last/latest.
Uveďme též prastarý politický vtip založený na jazykové hříčce diskutovaného typu: „V komunismu jsme si všichni rovni, akorát že někteří jsou si rovnější.“
Na druhou stranu: Tazatel píše, že poslední události by vnímal mj. jako události před koncem světa. Jenže to není tak jednoznačné: Toto slovní spojení by televizní hlasatel(ka) mohl(a) užít i v situaci, kdyby se konec světa ještě dal odvrátit…
Jazyk je jev skutečně komplikovaný. Jazykovědci pak dodávají: nádherně komplikovaný, a jeho vynálezci i uživatelé dobře vědí, proč si ho takhle sami komplikují!
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
Dobrý den, řešíme domácí úkol. Prosím jak se stupňuje přídavné jméno „další“
Děkujeme Pavel a Dana
Adjektivum „další“ nepatří mezi JAKOSTNÍ. Přídavná jména jakostní jsou taková, jež lze ve většinou stupňovat. Vyznačují se též tím, že jsou většinou schopna vytvořit dvojice opačného významu, jako např. „malý x velký“, „slabý x silný“, „starý x mladý“.
Dotazované přídavné jméno „další“ patří mezi ta adjektiva, jež vyjadřují různé vztahy, a nazývají se tak VZTAHOVÁ. Ta se stupňovat nedají, srov.: „rybí“, „pražský“, „lednový“, „loňský“, „školní“ i naše „další“. Též netvoří výše zmíněné dvojice opozitního významu, vyjma případů, kdy lze utvořit partnera pomocí předpony „ne-“ (např. „nepražský“).
V příručkách se uvádí, že jakostní adjektiva se nedají stupňovat jen tehdy, vyjadřují-li již v prvním stupni absolutní vlastnost. Soudím ale, že toto tvrzení je pro některé případy sporné: např. v Havránkově-Jedličkově České mluvnici jsou uvedeny příklady „slepý“, „hluchý“ – nicméně v jistém kontextu jistě nelze zcela vyloučit či zavrhnout věty jako „Je hlušší, než jsem si myslel“, „Je ještě slepější než jeho předchůdci ve funkci premiéra“. (V druhém příkladu jde ovšem o význam přenesený.)
Dodám ještě, že některá adjektiva vykazují plynulý přechod mezi oběma typy – např. „český“. Druhý stupeň „češtější“ se vyskytuje – sice minimálně, ale přece – v Českém národním korpusu (2 záchyty), ale primárně jde spíše o adjektivum vztahové. I zde je důvodem neostré hranice přenesený význam: původní „týkající se Česka, Čechů“ dostal i význam „mající typické rysy české kultury, povahy apod.“
PhDr.Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
https://open.spotify.com/episode/4M62bCCg2ELFepD8fUar8u?go=1&sp_cid=bc4b27be5a13afcd326a33ca69c77ad5&utm_source=embed_player_p&utm_medium=desktop&nd=1
O češtině od A do Z: Lze stupňovat přídavné jméno „optimální“?