Dotaz:

S kolegy se přeme, kdy bylo zavedeno přechylování ženského příjmení v Čechách. Bylo zavedeno za Marie Teresie nebo později?
Pan P.Š.

Odpověď ÚJČ:

Dotaz jsme pro jeho odbornou náročnost přeslali naší partnerské organizaci, Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Citujeme odpověď:

„Přechýlená“ podoba u ženských jmen se objevuje již dlouho před josefinskou reformou, která v roce 1786 zavedla povinné užívání rodinných (dědičných) příjmení. Byla to totiž velmi častá forma ženského „příjmí“, tedy doplňkového jména nedědičného, nestálého a nezávazného, které se v Českých zemích začalo užívat již od 12. století.

U příjmí typu -ova/-ová (případně -ů: Janů, Petrů) se původně se jedná o posesivní adjektivum utvořené od křestního jména/příjmí příbuzného (obvykle otce nebo manžela, ale například i matky) a jsou doložena již v 15. století (např. Markéta Kantorová, 1465). Postupně se tento typ tvoření ženských příjmí stal dominantním a vytlačil typy variantní (Klíčnice, Vyběhalka), případně vícejmenná přímí typu Anna dcera Hanušova. V době uzákonění příjmení (která často vznikala z rodinných příjmí) na konci 18. století se tedy již jednalo o staletí ustálený typ, který byl jen přirozeně adaptován.

Vyčerpávající informace o této problematice podává publikace Jany Pleskalové Vývoj vlastních jmen osobních v Českých zemích v letech 1000-2010, Host, Brno 2011, z které jsem při zpracování této odpovědi čerpala.

Mgr. Markéta Pytlíková, Ph.D.
oddělení vývoje jazyka
ÚJČ AV ČR, v.v.i.

P. S. od ASČ: Posesivní přípona znamená, že se touto příponou něco přivlastňuje (v jazykovém smyslu). Hanušova tedy znamenalo „patřící k Hanušovi“, a to jako manželka či dcera. Časem převládla podoba s dlouhým -á; původně zde byla samohláska krátká – proto je správně např. Odolena Voda, tj. ves, osada patřící Odolenovi či založena Odolenem), nikoli *Odolená Voda, jak občas vídáme v tisku péčí neznalých novinářů (resp. „novinářů“).

Děkuji paní Mgr. Pytlíkové za zodpovězení tohoto dotazu a Ústavu pro jazyk český za spolupráci.

Jiří Kostečka