Dotaz:
Obracím se na Vás s prosbou o pomoc při určení slovního druhu. Učím v šesté třídě český jazyk a v jedné cvičebnici jsme narazili na větu: Petr břink mu jednu do nosu. Problém nastal s určením slovního druhu u slova jednu. První automatická volba padla na číslovku. Jenže zrovna s dětmi probíráme slova, která mohou být více slovními druhy (nemocný x nemocný člověk, během dne x unavil se během atd.), proto mě napadlo, jestli se nemůže v tomto případě též jednat o podstatné jméno (obdobně jako slova sytý, hladovému ve větě Sytý hladovému nevěří). Slovo jednu zde zastupuje vlastně slovo ránu či facku, nejde o vyjádření počtu.
Problém jsem konzultovala s dalšími kolegyněmi češtinářkami, i ony se kloní spíš k podstatnému jménu, jedna dokonce argumentovala pojetím v angličtině, kdy např. při koupi věci v obchodě člověk pronese I take this one, přičemž nemyslí doslovně „jeden kus“, ale „tento konkrétní kus“.
Dětem samozřejmě nebudu situaci komplikovat a na ZŠ jim dělat těžkou hlavu, ale mě osobně by zajímalo Vaše stanovisko. Velice děkuji za ochotu a případnou radu.
Paní I. G.
Odpověď ASČ:
V dotazovaném případě jde skutečně o zpodstatnělou číslovku. V takových případech určujeme ve škole dané slovo jako podstatné jméno. Jedním z nejdůležitějších kritérií určení slova jako substantiva je totiž možnost rozvinout dané slovo zájmenem ukazovacím (např. ten, tento, tenhle) ve funkci přívlastku shodného. Toto kritérium přitom funguje nejen u původních substantiv (ten stůl, tito muži…), ale i u tazatelkou uváděných substantivizovaných adjektiv (srov. tihle bohatí tamtěm chudým nikdy neuvěří).
A protože můžeme bez násilí utvořit i věty jako Ta jedna, cos mu vrazil, opravdu sedla!; Nelituj té jedné, co nepadla vedle!, lze slovo jedna určit v daném kontextu jako podstatné jméno.
Jiné pojetí by ovšem mohlo pracovat s tím, že zde jde o elipsu: vypuštěno by pak bylo právě substantivum facka, rána (pěstí). V takovém případě by pak tvar jednu byl číslovkou ve funkci přívlastku shodného. Tohle ovšem patří – a to ještě jen jako zajímavost – až na střední školy, přesněji řečeno na gymnázia.
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
Dobrý den, děkuji moc za odpověď. K tomuto příkladu mě napadá, zda se slovo břink určí jako citoslovce, i když stojí na pozici přísudku? Tady to předpokládám, je jiný případ?
V klasické syntaxi se připouští citoslovce ve funkci přísudku. Jsou na to ovšem různé názory, toto pojetí zastává např. – s výhradou „…jen zřídka bývá sloveso zastoupeno zvukomalebným (onomatopoickým) citoslovcem: Vrabec f r n k do křoví /…/“ – renomovaná publikace Čeština – řeč a jazyk.
Jako už několikrát dříve dovolím si kritizovat jistý alibismus autorů mluvnic. Resp. jejich nezájem o to, že my, základoškolští a středoškolští učitelé potřebujeme znát jasný názor lingvistů. Zde: Je citoslovce v podobných konstrukcích přísudek, NEBO NE?
Učitelé totiž nepotřebují vědět, zda je „sloveso zastoupeno citoslovcem“. Co tahle formulace vlastně říká? Učitelé chtějí vědět, jak tento jev mají podle názoru lingvistů učit a určit. Jde tedy o přísudek citoslovečný, či nikoli?
Podle mého soudu tu jde o elipsu. Sdílím názor, že přísudkem ve větách jak jednočlenných, tak dvojčlenných může být jen sloveso v určitém tvaru, resp. složený slovesný tvar typu způsobové sloveso+infinitiv. Takže věty jako „Žába žbluňk do potoka“ chápu jako elipsu věty „Žába udělala žbluňk do potoka.“