Dotaz:

Prosím o sdělení, zda je správný tvar paní Nováková byla připravená na vše, nebo Paní Nováková byla připravena na vše, pan Novák byl připravený na vše, nebo pan Novák byl připraven na vše.
Dále si dovoluji zeptat se, zda je správná slovesná vazba být na vině – připadá mi to jako slovakismus, nejsem si ale jist (nebo jistý nebo jist i jistý)?
Pan M. Š.

Odpověď ASČ:

Ad byl připraven / byl připravený na vše

Nejprve k mluvnickému charakteru obou dotazovaných spojení – nejde tu totiž o stejný jev:
– Spojení typu byl připraven (je zpracováván, bude odvelen) je jediným, byť složeným slovesným tvarem, totiž trpným rodem daného slovesa; u pomocného slovesa býti tu tedy vždy stojí trpné příčestí daného slovesa, nikoli přídavné jméno. Ve větě má celý tento tvar funkci přísudku slovesného.
– Typ byl připravený (je zpracovaný, bude zamčený, je mláda / je mladá, je hladov / je hladový) je spojení tvaru slovesa býti s přídavným jménem (i to může, ale též nemusí být od původu příčestí – viz uvedené příklady). Ve větě má funkci přísudku jmenného se sponou.

Nyní k významu:
Trpný rod (je/byl/bude připraven), má význam dynamický, děj je chápán jako aktuální, nikoli dlouhodobý. Podobně je tomu u přísudku jmenného se sponou v tom případě, je-li přídavné jméno v tzv. krátkém tvaru (odborně: „jmenný tvar“).
Přísudek se sponou, kde přídavné jméno stojí v tzv. dlouhém tvaru (odborně: „složený tvar“), má význam statický a děj je chápán jako výsledek dané akce, resp. jako dlouhodobý stav (je/byl/bude /stále, dlouhodobě/ připravený).

Rodilí mluvčí jistě ihned postřehnou rozdíl mezi těmito významově kontrastujícími větami:
Dům byl policisty zamčen a zapečetěn. x Vzal jsem za kliku, ale dům byl zamčený.
Stůl je přemístěn do své původní polohy, jak jste si přál. x Stůl je přemístěný, takže už nebrání přístupu k oknu.
Byla oblečena do slušivého olivově zeleného kostýmku. x Byla oblečená, takže kdo očekával skandál, byl zklamán.
Zahrada bude obehnána plotem. x Zahrada je (už pár let) obehnaná plotem.
Jsem zvědav, jak to dopadne. x Všechny ženy jsou od přírody zvědavé. (Dámy snad prominou.)

Je pravda, že v některých případech lze užít obě varianty téměř bez významového rozdílu, zejména pokud chybí upřesňující příslovečné určení času, např.: Dům je zamčen na dva západy. // Dům je zamčený na dva západy. Nebo: Karel je dobře připravený. // Karel je dobře připraven. Někteří rodilí mluvčí i zde naznačený rozdíl cítí, ale ten je skutečně velmi jemný.
Vizte naopak tento jasný kontrast: Dům je zamčen na dva západy, dovnitř se nedostaneme. (Aktuální stav.) // Dům je už roky zamčený na dva západy. (Dlouhodobý, setrvalý stav.)
Nebo v budoucím čase: Dům bude zamčen na dva západy (tj. stane se tak, tato akce aktuálně proběhne) x Dům bude zamčený na dva západy (tj. po uzamknutí dveří zůstane dům po delší dobu či trvale nedostupný).

Roli tu hraje i slovesný vid:
U přísudku se sponou je dokonavý vid základového slovesa přemístit ve větě Stůl byl přemístěný do své původní polohy naprosto v pořádku, zatímco nelze dost dobře přijmout variantu *Stůl byl přemísťovaný do své původní polohy s videm nedokonavým.
U trpného rodu je naproti tomu zcela správné i vyjádření Stůl byl (po několik minut) přemísťován do své původní polohy.

K dovršení všeho komplikuje situaci fakt, že v běžně mluvené současné češtině již příčestí trpná (přemístěn, zabit), a zejména tzv. krátké tvary přídavných jmen (mlád, zdráv, syt, hladov) fakticky zanikly a jsou nahrazovány tvary tzv. dlouhými. V obecné češtině, v hanáckém interdialektu aj. se tak vyskytují převahou věty jako Dům byl zamčenej (zamčené), Stůl bude přemístěnej (přemístěné), Je ještě mladej (mladé), Seš hladovej (hladové)?, jež výše uvedený významový rozdíl nedokážou postihnout. Tím se ztrácí povědomí mnoha rodilých mluvčích o rozdílu „dějovost, akce“ (Stůl je / bude přemístěn) versus „statičnost, výsledek“ (Stůl je jednou pro vždy přemístěný.)
Jsme  tu očitými svědky zanikání jednoho užitečného rozlišovacího jazykového prostředku…

Závěr:
Ve větách uváděných tazatelem se tedy ve světle předešlých výkladů hodí – pomineme-li nedostatek širšího kontextu – daleko spíše trpný rod než spona s tzv. dlouhým přídavným jménem: paní Nováková byla (včera večer) připravena na vše, pan Novák je (před rozhovorem s budoucím zetěm) připraven na vše. Leda by měl mluvčí (pisatel) na mysli dlouhodobý stav: pak by první věta zněla Paní Nováková byla již roky připravená na vše. I když… kdo ví? Věta Paní Nováková byla již roky připravena na vše zní rovněž přijatelně. Jako učitel zadám návštěvníkům našeho webu domácí úkol: znamenají obě poslední věty totéž, nebo ne?

 Ad být na vině
Zodpovídat dotazy typu „jde o germanismus/slovakismus?“ a následně „hodí se to?“ je nesmírně ošemetné.
Za prvé je třeba provést velmi pečlivé etymologické bádání (a to se ne vždy setká se zdárným výsledkem: vzpomeňme letitých dohadů bohemistů a slovakistů, zda ten či onen výraz v jednom jazyce, např. v češtině kávička, namyšlený, je skutečně výsledkem přejímky, nebo spíše přirozeného vnitřního vývoje).
Za druhé musíme samozřejmě přistupovat velmi opatrně k paušálnímu odmítání přejímek. Nechejme stranou faktickou nemožnost vyhnout se dnes anglicismům. Leč při důsledném následování mistra Jana Husa, blahé paměti, který ve „Výkladu viery, desatery a páteře“ (1412) chtěl dát mrskat Pražany i jiné Čechy, „jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc: tobolka za tobołka, liko za łýko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, renlík za trénožku, pancieř za krunéř, hunškop za konský náhlavek, marštale za konnici, mazhaus za svrchní sieň, trepky za chódy, mantlík za pláštiek, hauzsknecht za domovní pacholek, forman za vozataj“, bychom dnes neměli v češtině např. sloveso muset.  O knedlíku nemluvě.
Dnes již skutečně nehrozí znovuzavádění obrozeneckých skokotnostů (tanečních mistrů). Proto se snažme akceptovat přirozené jazykové potřeby: tam, kde domácí výraz,  vazba, obrat nejsou k dispozici, popř. jsou, ale přejímky slouží lépe, proč je neakceptovat? Zde není radno zastávat radikální stanoviska. Jako příklad uvedu slovo kontraproduktivní. Když jsem ho kdysi v 90. letech minulého století uslyšel poprvé, vyrazily se mně osypky; o něco později jsem si však – již s chladnou hlavou – položil dvě otázky: 1. Potřebujeme jednoslovný výraz s tímto významem v současné češtině? 2. A pokud ano: existuje v ní? Myslím, že ne: např. slovo protismyslný, které se nejspíš nabízí, nemá úplně totožný význam, totiž „vyvolávající opačný efekt, než bylo zamýšleno“.

Neodpovím tedy tazateli, zda jde skutečně o slovakismus: může dost dobře jít i o germanismus (srov. schuld an etwas sein), ba dokonce o germanismus proniknuvší do češtiny přes slovenštinu. Koneckonců husitská píščala se k nám vrátila jako pistole bůhvíjakými cestami, snad z francouzštiny přes němčinu (a k Francouzům šla od husitů taky – jak jinak – přes Němce); slovo tábor se mělo od původu toulat až někde v turkotatarském jazykovém prostředí a odtud k nám dorazit přes maďarštinu (pokud ovšem ho podle jiných výkladů naopak husitské války a jihočeský Tábor nevynesly od nás do Uher…).

Znovu: nejdůležitější je to, jak přejaté slovo, obrat, idiom v cílovém jazyce fungují. A ovšem také jak jej vnímají jeho uživatelé pocitově: jazyk je v mnoha rysech jevem svého druhu, sui generis, a aristotelskou logiku v něm nehledejme. Intuice opřená o důkladné poznání tu hraje velikou roli – to uznávali to a uznávají i (či spíše: zejména) největší lingvisté, např. Noam Chomsky.

Závěr:

Obrat Jsem (tomu) na vině; Karel je na vině, že (ne)udělal to a to považuji za nevhodný. Ne proto, že pravděpodobně jde opravdu o přejímku, nýbrž proto, že čeština má ve svém repertoáru nejméně dvě vyjádření daleko přirozenější, hladší, stylizačně obratnější: Nesu vinu na tom, že…; Karel je vinen tím, že…

 Jiří Kostečka