Dotaz:
Chtěla bych se zeptat, jak mi vysvětlíte slovesné tvary neurčité. Děkuji.
Slečna A. P.

Odpověď ASČ:
Rozsah i obsah odpovědi závisí na tom, zda dotaz směřuje na učivo základní školy, nebo střední školy. Tazatelka to nespecifikovala, podáme tedy komplexní poučení pro střední školy, jež učitel školy základní jistě vhodně zúží (např. o přechodníky aj.).
Neurčité slovesné tvary jsou takové, které netvoří (a tedy ani nemají) určitou osobu, tj. 1., 2., 3. os. kteréhokoli z obou čísel.
Určité slovesné tvary jsou naopak takové, které určitou osobu tvoří (mají).
Neurčitými slovesnými tvary jsou:
a) infinitiv: chodit, péct;
b) příčestí činné = minulé: dělal, dělala, dělalo; dělali, dělaly,
dělala;
c) příčestí trpné: udělán, udělána, uděláno, uděláni, udělány, udělána;
d) přechodník přítomný činný: dělaje, dělajíc, dělajíce;
e) přechodník přítomný trpný: jsa dělán / jsouc dělána, děláno, jsouce děláni, dělány, dělána;
f) přechodník minulý činný: přistoupiv, přistoupivši, přistoupivše;
g) přechodník minulý trpný: byv vyzván / byvši vyzvána, vyzváno, byvše vyzváni, vyzvány, vyzvána.
Poslední tři tvary přechodníků jsou samozřejmě zcela archaické, vyskytují se dnes pouze v textech ryze administrativních nebo vysoce odborných, popř. jako ojedinělá aktualizace v publicistice; uvádíme je jen pro úplnost, protože dotaz se týkal právě neurčitých tvarů. V běžné výuce se jimi již prakticky nezabýváme.
Určitými slovesnými tvary jsou tvary:
a) všech osob obou čísel způsobu oznamovacího času přítomného, minulého a budoucího (s nutností pojednat zvlášť tvary 3. os. j. č. a mn. č. času minulého, viz níže): píšu, píšeš…; psal jsem, psal jsi…; budu psát, budeš psát…, napíšu, napíšeš…;
b) tvary způsobu rozkazovacího, tj. 2. os. j. č. a mn. č. a 1. os. mn. č.: piš!, pište!, pišme!, napiš!, napište!, napišme!;
c) tvary způsobu podmiňovacího přítomného i minulého: napsal bych, napsal bys, napsal by, napsali bychom…, byl bych napsal, byl bys napsal, byli bychom napsali…
Jak vidno, nelze utvořit větu *Já přistoupiv k sestře. Aby šlo skutečně o větu, musela by konstrukce pokračovat přísudkovou částí, např. Přistoupiv k sestře, začal jsem se omlouvat. 1. osoba j. č. je zde vyjádřena až určitým tvarem slovesa začal jsem se (tj. já jsem se začal…), přechodník slovesnou osobu vytvořit neumí. Podobně u infinitivu: Přijít včas, neměl bych teď takové nepříjemnosti. Ani infinitiv slovesnou osobu vytvořit neumí, stejně jako ostatní neurčité tvary.

Pozor však na několik úskalí!
1) Častým dotazem je, jak naložit při větném rozboru se slovesnými tvary složenými. (Těmi jsou mimo jiné tvary podmiňovacího způsobu a většina tvarů minulého času, např. psal bych, volal jsem.) To úzce souvisí s pojednávanými tvary určitými a neurčitými.
Zaměřme se nejprve na minulý čas: Základní mluvnice češtiny (ZMČ) s šalamounstvím typickým pro podobné problematické jevy konstatuje (cituji): „Patří mezi ně (tj. mezi určité tvary, J. Kos.) tvary: oznamovacího času přítomného, minulého, budoucího…“ (str. 114, r. 2007) Neříká ovšem všechny tvary a v následujících příkladech raději neuvádí nesložené tvary 3. os. minulého času (např. volal, volali), o které tu jde učitelům především. V následující poznámce se v ZMČ sice vysvětluje historický důvod neexistence pomocného slovesa u 3. os. j. č. i mn. č. času minulého, avšak příručka hovoří pouze o tom, že tvary jako volal, volali mají význam tvarů určitých (zvýraznil J. Kos.). To je sice pravda, ale pro potřeby školské praxe toho taková formulace mnoho neposkytuje. Žáci (i učitelé) se ptají jasně: jak máme tedy takový tvar při školském tvaroslovném rozboru určit?
Než odpovíme, vsuňme pro jistotu ono vysvětlení asymetrie dělal jsem, jsi versus dělal 0, a to spíše pro čtenáře z řad nebohemistů, protože češtináři ho dobře znají: Ve staročeštině stál přítomný tvar pomocného slovesa býti i ve 3. osobě j. č. a mn. č. (dělal jest, dělali jsú/jsou), ale během vývoje se z jazyka ztratil. Minulý čas se tedy i dnes tvoří z pomocného slovesa býti v přítomném tvaru a z příčestí činného, ovšem ve 3. osobě j. č. a mn. č. času minulého má v současné češtině pomocné sloveso býti tvar nulový.
Zpět k odpovědi, jak tedy tvary volal, volali, dělal, dělali apod. určit, rozebíráme-li je v konkrétní větě. Doporučuji na základní škole a na SOŠ a SOU hodnotit je jako tvar určitý, protože taková je skutečně jeho sémantika.
Formálně tu ale jde o výpustku (elipsu). S ohledem na návaznosti na učivo ZŠ určíme i na středních školách 3. os. j. č. a mn. č. času minulého typu volal, volali jako tvar určitý nesložený, ale můžeme již dodat poučení o výpustce. Na gymnáziích se pak nebojme výše naznačené krátké exkurze do minulosti naší mateřštiny.
Pokud jde o tvary minulého času v 1. a 2. os. j. č. a mn. č., tedy volal jsem, volal jsi, volali jsme, volali jste, určíme na všech typech a stupních škol celý takový tvar jako tvar určitý složený a upozorníme, že se skládá z příčestí činného a přítomného tvaru určitého (slovesa býti). Připomene přitom, že příčestí činné je samo o sobě tvar neurčitý.
Analogicky postupujeme u způsobu podmiňovacího: pro ZŠ, SOŠ, SOU tedy doporučíme hodnotit celý tvar volal bych, volal bys, volal by, volali bychom… jako tvar určitý složený, znovu s připomenutím, že se skládá z příčestí minulého volal, což je tvar neurčitý, a ze zvláštního tvaru určitého (slovesa býti), totiž bych, bys…. Přistoupíme-li k probírání podmiňovacího způsobu minulého, pak ve složeném tvaru určitém byl bych volal určíme byl jako příčestí minulé pomocného slovesa býti, bych opět jako zvláštní tvar určitý (slovesa býti) a volal opět jako příčestí minulé.
2) U výpustek typu Práce udělána včas, užívaných např. v titulcích novin (vypuštěno je/byla), se 3. osoba v téže větě bez výpustky projevuje právě na tomto určitém tvaru 3. os. j. č. je, byla – nikoli na příčestí trpném.
Tvar udělána tu můžeme hodnotit buď jako tvar určitý s výpustkou, nebo jako tvar neurčitý. Přikláním se k druhé možnosti, ale v takovýchto opravdu hraničních případech je důležitější, aby žáci jev pochopili a dokázali verbálně vystihnout jeho podstatu, než se zaplétat do marných sporů o nálepku.
3) U výpustek Já tam šel včera je situace analogická (vypuštěno jsem). ZMŠ tento případ uvádí, ale ani zde neříká, jak jej určit při rozboru. Doporučuji podobný pohled na jev jako v předchozím bodu.
Samozřejmě je ale velký rozdíl mezi typem já tam šel a on tam šel: v prvním případě jde o výpustku mluvnicky nesystémovou a hovorovou, ve druhém o výpustku historickou, z hlediska dnešního (synchronního) však mluvnicky naprosto systémovou.

Dodejme na závěr:
Sloveso v určitém tvaru je ve větě vždy přísudkem; neurčitý slovesný tvar sám o sobě přísudkem není nikdy, může se však – viz výše – vyskytovat jako jeho součást v přísudku složeném (jsem překvapen, šel jsi, budu přemýšlet, začal hovořit).

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ