Dotaz:
Dcera psala zkušební přijímací zkoušky na osmileté gymnázium. ZADÁNÍ: Vypiš základní skladební dvojici: Jejich zážitky se nedaly srovnávat. ODPOVĚĎ DCERY: zážitky se nedaly srovnávat. OPRAVENÁ ODPOVĚĎ: zážitky se nedaly.
Zde nerozumím opravenému řešení.
Často se objevují u zkoušek i otázky na určování času u podmiňovacího způsobu: má dcera napsat, že se čas neurčuje, nebo má uvést, že se jedná o přítomný/minulý tvar podm. způsobu?
Mgr. M. M.
Odpověď ASČ:
K prvnímu dotazu:
Je třeba lišit složený tvar slovesný od složeného přísudku.
Složený tvar slovesný je složen z neurčitých tvarů (infinitivu či příčestí) slovesa plnovýznamového a z tvarů pomocného slovesa být; zejména jsou to tyto:
– tvary podmiňovacího způsobu přítomného i minulého (Karel by to zvládl / Karel by to byl zvládl / Karel by se smál / Karel by se byl smál);
– složený tvar minulého času (Já jsem to zvládl, Já jsem se smál)
– složený tvar budoucího času (Karel bude plakat, Karel se bude smát).
Jednoduchý tvar zvratného slovesa se za složený tvar slovesný ve školské praxi většinou nepovažuje (ptal se, vaří si), avšak Česká mluvnice Havránka-Jedličky (1984, str. 246) s jistou výhradou ano.
Spojení způsobového (modálního) slovesa s infinitivem se pak považuje za dva slovesné tvary – např. byli bychom se museli rozhodnout: první tvar je byli bychom museli, druhý rozhodnout se.
Složený přísudek se naproti tomu vymezuje jako spojení způsobového nebo fázového slovesa s infinitivem (musel odejít, začne se učit, přestaň zlobit!).
Při odpovědi na otázku ke spojení zážitky se nedal srovnávat se opřu o příručku, jež sice vzhledem k datu posledního vydání již není považována za normativní, ale je nadále (a plným právem) autoritativní: o Havránkovu-Jedličkovu Českou mluvnici. Zde se v posledním vydání z r. 1981 na str. 371 praví doslova: „Infinitiv po slovesech musit, moci, smět chtít, dále po tzv. fázových slovesech začít, přestat apod., popř. po slovesech dát, nechat nechápeme jako předmět /…/; spojení infinitivu s těmito slovesy pokládáme za jediný větný člen, přísudek, složený ovšem ze dvou slov.“
V tomto výčtu sloveso dát figuruje.
Závěr: Tazatelčina dcera měla tedy pravdu. Jestliže praktikující češtinář(ka) na kterémkoli stupni a typu školy vyznává jinou syntaktickou teorii, má povinnost uznat (jedno z možných) řešení, které lze ve finále opřít o autoritu České mluvnice, byť dívka téměř jistě postupovala nikoli podle této příručky, nýbrž intuitivně. Lze jí ovšem gratulovat, že ji její jazykový cit ani v nejmenším nezklamal.
K druhému dotazu:
Pořadí určování slovesných kategorií by mělo být toto: OSOBA-SLOVESNÉ ČÍSLO-ZPŮSOB-ČAS-SLOVESNÝ ROD-VID. Na závěr lze uvést třídu a vzor, ale to nejsou mluvnické kategorie, nýbrž dohodnuté škatulky.
Způsob musí předcházet času proto, že jedině způsob oznamovací dokáže signalizovat slovesný čas.
Způsob podmiňovací umí určit jen to, zda se děj – s ohledem na okamžik promluvy – vztahuje k události již prošlé, nebo naopak současné či budoucí (Byl bych mu /býval/ pomohl x Pomohl bych mu hned teď / Pomohl bych mu za čas).
Způsob rozkazovací vylučuje minulost, ale pokyn Vynes smetí! se může vztahovat jak k současnosti s okamžikem promluvy, tak k následnosti vzhledem k němu (tj. k budoucnosti, pokud je okamžik promluvy „tady a teď“ – srov. Vynes to smetí hned nebo zítra, ale vynes ho!).
Při rozboru se tradičně uvádějí pojmy „podmiňovací způsob přítomný“, „podmiňovací způsob minulý“, i když přesnější (ovšem těžkopádné) by byly termíny „podmiňovací způsob pro přítomnost a budoucnost“, „podmiňovací způsob pro minulost“.
Závěr: U podmiňovacího způsobu se slovesný čas neurčuje.
Dodám ještě, že vid je svou podstatou kategorie spíše slovotvorná než tvaroslovná, ale pro přehlednost se většinou probírá i rozebírá jak v učivu o mluvnických kategorií, tak v učivu o slovotvorbě.
PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.
ASČ
Mohu se zeptat když je věta: Některé účty dosud nemáme zaplacené. Předpokládám že přísudek je nemáme zaplacené,může to být přísudek slovesný složený když tam není infinitiv ?
Odpověď J. Kostečky:
Ve větě „Některé účty dosud nemáme zaplacené“ je přísudek „nemáme“; podmět nevyjádřený „my“; „účty“ předmět ve 4. pádě; „některé“ přívlastek shodný k substantivu „účty“; „dosud“ příslovečné určení času a „zaplacené“ doplněk shodný k substantivu „účty“.
Jiří Kostečka
Prosím jak se určuje čas u slovesa :… abychom přivedli babičku.
Děkuji Radka Votroubková
Ad Radka
U podmiňovacího (i rozkazovacího) způsobu se slovesný čas vůbec neurčuje. Proto taky se slovesné kategorie určují v pořadí osoba-číslo-způsob-čas, nikoli jako dříve *osoba-číslo-čas-způsob.
Podmiňovací způsob přítomný (přesněji: podmiňovací způsob pro přítomnost a budoucnost s podmínkou splnitelnou) vyjadřuje podmíněný děj, který ještě může nastat. Např.: „Pomohl bych ti, kdybys mě požádal.“
Podmiňovací způsob minulý (přesněji: podmiňovací způsob pro minulost s podmínkou již prošlou, nesplnitelnou) vyjadřuje podmíněný děj, který v minulosti nastat mohl, ale nenastal a v okamžiku promluvy již ani nastat nemůže. Např.: „Byl bych ti pomohl, kdybys mě byl požádal.“
V češtině podmiňovací způsob minulý z běžné mluvy rychle mizí. Pokud mohu soudit, poslední generace, která ho užívá aktivně, je ta moje (60+). Je ale třeba s ním žáky seznamovat, protože v angličtině, němčině, španělštině jde o zcela živý mluvnický tvar: „I would have helped you if you had asked me.“
Šárko, jde o přísudek slovesný jednoduchý.
Král rozkázal vyhubit růže.
Prosím Vás je přisudek rozkázal slovesný jednoduchý nebo složený?
V této větě je přísudkem pouze slovo rozkázal, přísudek se skládaná pouze z plnovýznamového slovesa v určitém tvaru (neobsahuje sloveso fázové či modální), takže je to přísudek slovesný jednoduchý. Slovo vyhubit je předmětem ve 4. pádu.
Dobrý den, narazila jsem na tuto odpověď a mám problém s velmi podobnou větou: Děda zkoušel chytat ryby. Podle věty…rozkázal vyhubit růže…by tedy šlo také o předmět: Zkoušel Přs, chytat Pt.
Co tedy ale s tím větným členem růže – vyhubit koho,co? Případně chytat ryby – koho,co?
Může být růže a ryby předmětem, který bude záviset na předmětu?
Děkuji.
Opakovaně upozorňuji v naší Poradně ASČ na to, že rozvíjející větné členy nezávisejí v principu na větných členech, ale na slovních druzích.
Například ve větě „Na kopci stál vysoký strom“ je přívlastek shodný „vysoký“ závislý na řídícím SUBSTANTIVU „strom“ a toto substantivum je zde ve funkci podmětu. Ve větě „Vidím vysoký strom“ je přívlastek shodný „vysoký“ rovněž závislý na substantivu „strom“, ovšem zde je toto substantivum ve funkci předmětu.
V dotazovaném případě je tedy zcela irelevantní, zda předmět závisí na předmětu nebo na jiném větném členu. Předmět závisí – a opět: jako každý jiný rozvíjející větný člen! – na slovních druzích, zde primárně na slovese („Chytám RYBY“, „Jdu chytit RYBU“; dále však též na přídavných jménech od sloves odvozených (např. „Byl dbalý své CTI“).
ZÁVĚR:
Ve větách „Král rozkázal vyhubit růže“ a „Děda zkoušel chytat ryby“ jde skutečně vždy o dva předměty, a to „vyhubit“, „růže“ a „chytat“, „ryby“: V obou případech tato slova závisejí jakožto přímý objekt, cíl (=PŘEDMĚT) slovesného děje na slovesech („ROZKÁZAL /vyhubit/“, „VYHUBIT /růže/“, resp. „ZKOUŠEL /chytat/“, „CHYTAT /ryby/“).
Že jsou některá řídící slovesa v infinitivu, opět nehraje pražádnou roli: jsou to pořád slovesa jakožto slovní druh.