Dotaz:
Moje neteř by se ráda dozvěděla, jak psát slovo bitýští / bitýšští. S jedním š, nebo se dvěma?
Paní G. Š.
Odpověď ASČ:
Zdvojené souhlásky, resp. souhláskové shluky vůbec bývají při osvojování pravopisu (i spisovné výslovnosti) naší mateřštiny skutečným oříškem.
Zapeklité je zejména (ne)zdvojování písmena n. Některá jména (podstatná i přídavná) totiž odvozujeme příponami -ík, -ý (-á, -é), -í, -ový atp., nikoli příponami -ník, -ný, -ní,*-nový. Pokud se v kořeni či kmeni dotyčného slova vyskytuje hláska n, samozřejmě se v písmu nezdvojí. Proto píšeme např. cenný (od cena příponou -ný), ale cenový (od cena příponovu -ový); podobně imun-ita → imunita, imun-ologie → imunologie. Tohle ovšem vědí přesně jen bohemisté. Ve vyučovací praxi se osvědčuje nadiktovat prostě žákům výčet slov obojího typu, v nichž se nejčastěji chybuje; jsou to tato:
-nn- cenný, denní, denně, dennodenně, kamenný, ramenní (kolenní, stehenní, holenní), ranní (od ráno), vinný (od víno i vina), vinna, vinno, povinný (ale: povinen); složeniny: celozrnný, krátkovlnný, mikrovlnná (trouba), rovnocenný, rovnoramenný, vícestěnný; Hostinné (odvozené přídavné jméno: hostinský), Humenné
-n- ceník, cenový, deník, týdeník; vinice (vinohrad, pachatelka), raný (středověk) raná (zelenina), dceřiná (společnost); kostěný; havraní, krocaní, kuní.
Při odvozování příponami dochází často i k většímu hromadění souhlásek, takže vznikají takové „krásy“ jako hrstce, rozvzteklit se, raci (versus raci), tišší (versus tiší) aj. Obzvlášť „úspěšně“ se chybuje ve slově obzvlášť, kde češtináři stále znovu opravují chybnou podobu *obvzlášť. V těchto případech lze žákům doporučit, aby provedli elementární slovotvorný rozbor, který jasně odhalí podobu předpony a kořene.
Potíže činí i 2. stupeň některých přídavných jmen, zejména těchto (uvádíme je ve správné podobě):
s příponou -ší:
drahý – dražší, tuhý – tužší, (ale strohý – strožejší); suchý – sušší, plachý – plašší; snadný – snazší (i snadnější), vysoký – vyšší, hluboký – hlubší; čistý – čistší, hladký – hladší, krátký – kratší, krotký – krotší (i krotčejší), úzký – užší
s příponou -čí:
hebký – hebčí, hezký – hezčí, křehký – křehčí, mělký – mělčí, tenký – tenčí, trpký – trpčí; měkký – měkčí.
Konečně k vlastnímu dotazu: nejčastěji způsobují pravopisné problémy tyto přípony, jimiž se tvoří přídavná jména od podstatných jmen vlastních:
- -ský (-ští)
s-ský → -ský (-ští): brandýský, tuniský, mn. č. brandýští, tuniští a dále plaský – plaští (od Plasy), lyský – lyští (od Lysá), oděský – oděští (od Oděsa);
z-ský → -zský (-zští): francouzský, slezský, mn. č. francouzští, slezští a též francouzština;
k/c-ský → -cký (-čtí): chlumecký, hradecký, pacifický; prosecký od Prosek, mn. č. chlumečtí, hradečtí, pacifičtí, prosečtí;
g/h-ský → -žský (-žští): pražský, volžský, mn. č. pražští, volžští; ale: haagský, mn. č. hagští (neměkčí se g-ž, nejde o slovanské jméno)
ch/š-ský → -šský (-šští): adršpašský, kazašský, ašský, lotyšský, mn. č. adršpašští, kazašští, ašští, lotyšští, ale: kazaština, lotyština (zjednodušuje se š-ština), podobně lašský – lašští – laština;
č-ský → -čský (-čští): třebíčský, mn. č. třebíčští (skupiny č-ský, č-ští se nezjednodušují) - U vlastních jmen přejatých zakončených na -burg (-burk), -berg (-berk), -borg, -burg(h), -ing, -inky a rovněž zakončených na -k, -ka po předchozí souhlásce se odsouvá koncové k, g: Edinburg → edinburský, Hamburg → hamburský, Helsinky → helsinský, New York → neworský, Jamajka → jamajský, mn. č.edinburští, hamburští, helsinští, newyorští, jamajští; ale: pekingský, pekingští (toto jméno má jiný původ)
Závěr: V dotazovaném slově se tedy píše bitýšští; v jednotném čísle stojí bitýšský.
Pozn.: Pro výslovnost souhláskových shluků existují dosti složitá ortoepická pravidla. V zásadě lze doporučit, aby se v oficiálním projevu (až na známé výjimky jako já jsem, náležitě: [já sem]) artikulovala každá souhláska, i kdyby dvojí výslovnost neměnila význam slova: hrdliččin. Tam, kde výslovnost význam mění, je zdvojená artikulace povinná – srov. již zmíněné raci – racci apod.
Jiří Kostečka
ASČ
