Dotaz:
Můj syn chodí do 7. třídy ZŠ. Tento týden psal prověrku na určování slovních druhů, ve které byla věta: Všichni přítomní se posadili na židle. Slovo přítomní určil jako přídavné jméno; paní učitelka to určila jako podstatné jméno. Nezdálo se mi to, pátral jsem tedy, hlavně na internetu, a dopídil se jen k částečné odpovědi, že by se mělo jednat o zpodstatnělé přídavné jméno, což je dáno jeho postavením ve větě. Moje otázka zní: jakého slovního druhu je slovo přítomní ve shora uvedené větě, tedy je to přídavné jméno, nebo podstatné jméno? Z kontextu toho, co jsem zatím o této problematice našel, mně vyplývá, že by žák 7. třídy, který slovní druh označuje číslicí napsanou nad slovem, měl určit, že se jedná o přídavné jméno (byť zpodstatnělé) , neboť jak nám z podstaty 🙂 pojmu „zpodstatnělé přídavné jméno “ vyplývá, jedná se stále o přídavné jméno… Děkuji za odpověď!
MUDr. V. M.
Odpověď ASČ:
Vysvětlení asi tazatele úplně neuspokojí, protože tento případ – jako mnoho jiných jevů v jazyce – není přímočaře jednoduchý. Při určování slovních druhů se zohledňují 4 kritéria: sémantické (významové), tvaroslovné (zejména ohebné/neohebné slovo), skladební (jak se slovo chová ve větě) a etymologické (jaký je původ slova). Problémy s určením slovního druhu nastávají tam, kde se tato kritéria kříží, což bývá dosti často. Uvedu několik markantních příkladů:
1. Slovo kolik je ohebné – byť jen dvěma tvary, ale to je vzor „stavení“ v jednotném čísle taky – a má význam neurčitého množství, tedy kvantity; od původu však obsahuje zájmenný kořen k- (srov.: kdo, který). Slovník spisovné češtiny ho tedy zařazuje mezi zájmenné číslovky. Stejný kořen je i ve slově kam; to je však neohebné, proto ho zařadíme mezi zájmenná příslovce.
Potíž je v tom, že nelze jedno kritérium upřednostňovat paušálně – musí se postupovat případ od případu, jak ukazuje druhý příklad:
2. Slovo atašé je nesklonné, tedy neohebné, tudíž by mělo patřit mezi příslovce, předložky, spojky, citoslovce nebo částice. To je ovšem zjevný nesmysl – jde o název osoby, to jest o podstatné jméno: kritérium významové je zde jednoznačně důležitější než kritérium tvaroslovné.
3. Principiálně stejným příkladem jsou neohebné číslovky násobné, jako dvakrát, několikrát, tolikrát atd.: řadíme je podle významu právě mezi číslovky, i když se neskloňují a mají i významově blízko též k příslovcím, neboť označují bližší okolnost děje; a pokud bychom u tolikrát zohlednili i kritérium etymologické, totiž zájmenný kořen t-, dostaneme něco jako „zájmenně-příslovcovou číslovku“ či „zájmenně-číslovkové příslovce“.
4. Slovo ale může v konkrétní větě fungovat jako spojka odporovací, ale též jako částice (např. Ale nepovídej!).
5. Srovnejme věty Viděli jsme zpívající fontánu. / Divka zpívající tu krásnou píseň stála za stromem. Intuitivně cítíme, že první zpívající má blíže k přídavnému jménu, zatímco druhé k ději, tedy ke slovesu (jde o příčestí přítomné).
Asi je jasné, kam směřuji: V případě zpodstatnělých přídavných jmen se kříží kritérium tvaroslovné na straně jedné s kritériem významovým a skladebním na straně druhé. Tvaroslovně se skutečně chovají jako přídavná jména – skloňují se podle vzorů „mladý“, „jarní“. Kritérium významové i skladební zde však převažují: jde jasně o název osoby, nikoli vlastnosti či vztahu; ve větě fungují jako podmět či předmět (což je typické pro podstatná jména), nikoli jako přívlastek (což je příznačné pro přídavná jména). Navíc nesou zpodstatnělá přídavná jména jeden velmi charakteristický rys podstatných jmen: mohou být rozvita přídavným jménem či zájmenem ve funkci přívlastku shodného. Dotazované slovo dokonce v dané větě takto rozvito už je: Všichni přítomní… ; srov. Pozvaní přítomní se vzájemně pozdravili, Žádný sytý hladovému nevěří apod.
Trochu paradoxně je tedy v termínu „zpodstatnělé přídavné jméno“ důležitější ono „zpodstatnělé“.
Závěr:
V dané větě se jedná o podstatné jméno.
Metodické doporučení:
Výše uvedený výklad se takto podrobně realizuje až na střední škole. Pro školu základní lze doporučit, aby češtinář orientoval žáky nejprve na ohebnost/neohebnost slova, ale upozornil přitom, že někdy dáváme přednost věcnému významu. To je i náš případ: slovo přítomní označuje osoby, nikoli vlastnosti.
Jiří Kostečka
Slovo také je příslovce? Je možné určit druh, pokud je
příslovce?
Ano, „také“ je podle SSJČ příslovce.
Domnívám se, že v některých kontextech může mít i platnost částice s významem zdůrazňovacím, podobně jako „i“ ve větách jako „Také lékaři přišli“, srov. analogické „I Jana přišla“.
V hovorové podobě „taky“ je platnost částice v určitém kontextu nesporná, např. „Taky ses mohl líp připravit!“
Jiří Kostečka
Dobrý den,
Chtěla bych se zeptat na slovní druhy těchto slov:
Dlouhý, Široký, Bystrozraký, Jiří Suchý, ulice Mutěnická. Nesouhlasím s paní učitelkou, která u všech určila, že jsou přídavná jména, respektive opravila synovi jako chyby, když určil, že jsou to podstatná jména. Předem děkuji za odpověď.
Krátce: Jedná se o zpodstatnělá přídavná jména, váš syn tedy určil slovní druh správně.
Dobrý den,
dcera žákyně třetí třídy ZŠ měla za domácí úkol z češtiny podtrhnout podstatná jména a jedna věta tohoto cvičení zněla: Nemocný se uzdravil. Mezi mnou a ženou se rozhořel spor o to, zda v této větě slovo „nemocný“ je podstatným nebo přídavným jménem. Doposud jsem zastával názor, že se jedná o přídavné jméno zpodstatnělé a dcera jej označit neměla. Po přečtení Vaší odpovědi, ač nerad, musím změnit názor. V daném kontextu se jedná o podstatné jméno a jak vysvětluje p. Kostečka, v tomto případě je důležitější ono „zpodstatnělé“, než to, že se jedná o přídavné jméno, byť zpodstatnělé.
Nicméně, prosím o Váš názor, jak se ve třetí třídě má postupovat v případě, že v takovém cvičení po sobě např. následují věty: Nemocný se uzdravil. Nemocný člověk se uzdravil.
Má osmiletý žák třetí třídy ZŠ v tomto případě v první větě podtrhnout slovo nemocný a ve druhé větě pouze slovo člověk?
děkuji a jsem s pozdravem Jiří Balážik
Stručnou odpověď zasíláme v e-mailu.
Prosím v následující větě určit druhy prvních dvou slov:
“ Kousek dál stála babička.“ Zdá se mi,že se jedná
o příslovce místa, ale nejsem si jistá. Děkuji za odpověď.
S pozdravem
Věra Reslerová
Nepleťme si příslovce (tj. slovní druh) a příslovečné určení (tj. větný člen); příslovečné určení může být obecně vyjádřeno příslovcem, podstatným jménem, infinitivem, ba vedlejší větou.
V dotazovaném případě jde jednoznačně o příslovečné určení místa; můžeme se jen donekonečna dohadovat, zda ho pojmeme jako celek (stála kde? – „kousek dál“), či jako PUM „dál“ rozvité příslovečným určením míry „kousek“.
JK
Zdá se mi ale, že tazatelka se ptá na slovní druh, nikoliv na větný člen. Čili v odpovědi by se nemělo operovat pojmem příslovečné určení. Druhé slovo je tedy jasně příslovce, sporný se mi jeví druh prvního slova – je to buď podstatné jméno, nebo příslovce. Platí potom to, co je napsáno výše (různá kritéria a jejich prioritizace). Osobně bych se klonil spíše k tomu, že je to příslovce.
Ano, pane Krátký,
máte pravdu, udělal jsem chybu a velmi děkuji za upozornění – zapomněl jsem po výkladu o větných členech v dané větě vrátit se k dotazu a určit dotazované výrazy slovnědruhově.
Takže „kousek“ je podle mého názoru příslovce míry konvertované z podstatného jména (rozhodně pak ne příslovce místa: srov. analogické spojení „hodně daleko“), „dál“ je příslovce místa.
Ještě jednou se omlouvám za nedopatření; jako většinu příspěvků do diskuse jsem tento psal už téměř v noci. Naproti tomu vlastní příspěvky přímo pro Poradnu samozřejmě nechávám vždy chvíli uležet a kontroluji je třikrát.
Jiří Kostečka
Myslím, že na ZŠ se podobné případy mají probírat, neboť jde o dovednost poznat, kdy dochází k oné sémantické konverzi mezi slovními druhy. V daném případě má paní učitelka pravdu. Dokonce pro tyto případy máme v češtině vzory hajný a průvodčí.
A pro střední rod i vzory „vstupné“, „telecí“.
JK