Z rozhovoru Lenky Vrtiškové Nejezchlebové s jazykovědcem Alexem Röhrichem v Deníku N:
Začne odpovídat, jak chce, otevře výpověď, čím chce on.
Jenže to nesedí k otázce, a pak je to tudíž nesouvislé. Něco říká, říká, říká a říká a ať už je to cokoli, závěr je skoro vždycky něco jako: „Takže není pravda, že…“ Nebo: „A vy jste provládní kandidát.“ Může mluvit půl minuty o tom, jak snižoval daně nebo co se má udělat s ČEZ atd., atd., a pak se zase vrátí k „provládnímu kandidátovi“.
Takže slouží k odkazování k řečenému, jenže on jím k předešlému odkazuje zřídka. Říkám tomu kruhová výstavba odpovědí na otázku a je pro Babiše typická. Ale vlastně to říkám špatně, protože ony to nejsou odpovědi na dané otázky.
Neodpovědi.
Velmi často. Několikrát se v diskusi sice stalo, že na otázku odpověděl, ale to buď nějak mimochodem, nebo až na opakované naléhání moderátora…
Nebo když Andrej Babiš prostě odpovědět chtěl?
Jistě. Umí odpovědět i jednoznačně. Třeba když se moderátor ptal na jednu věc, kterou by jako prezident udělal, odpověděl, že by vykoupil minoritní akcionáře ČEZ a snížil ceny energií.
Pominu fakt, že prezident toto udělat nemůže, ale jelikož nehodnotíme obsah, můžeme říct, že odpovědět umí. Přímá odpověď je ale spíš mimořádná záležitost.
Děkuji za vložení odkazu — z mojí zkušenosti se domnívám, že titulek, a nejen titulek, přehlíží daleko zásadnější podstatu problémů
Titulek se dotýká „povrchového“ klamu.
Nejvýstižněji to podle mne vystihl Martin Šimečka, na konferenci o médiích, v době, kdy již odešel zpět na Slovensko do vydavatelství svého mateřského deníku.
Jeho slova zněla sálem kina Aero, kde se panel konal, ve smyslu:
„Vy, češi, Vy to totiž nevnímáte, nevidíte a vůbec ještě nechápete, co jste si v něm zvolili, a neumíte ho dekódovat. Nám, na Slovensku, trvalo roky prohlédnout Mečiara a ještě vůbec není jisté, že jsme se ho dokázali zbavit. A to k nám mluvil naší vlastní řečí …“
Abych podtrhla to, o co mi tímto sdělením jde, pomůžu si podobnou výpovědí, kterou tento týden pronesl pan pater Czendlik, v pořadu pana Jana Krause.
Pan pater Czendlik sám připomenul milou a milosrdnou podobu téhož, před čím nás varoval pan Šimečka, v podobě, kdy stejný jev dojde naopak ku zneužití.
Pan pater Czendlik popisoval, jak jeho nedokonalosti při promluvách v češtině jsou tolerovány a jak pomáhají udržovat publikum jeho (mile nedokonalých) promluv během kázání ve střehu a nikoliv tedy znuděné.
Jsem toho názoru, že se jedná o náš hluboký vnitřní obranný mechanismus, který probíhá neuvědoměle a současně pod našimi vědomými kognitivními procesy, kterými sledujeme promluvy řečníků v našem okolí.
Jakmile se promluva byť jen mírně přisouvá směrem k úsměvu, naše neuvědomělé vnitřní obrany povolují — kdo nás rozesměje, ten nás obvykle nezabije ani neroztrhá — a odkládáme tak naše obrany v módech postřeh-a-útěk.
Kdyby laskaví čtenáři, kdož tento text dočetli až sem, ještě stále nevěřili svým očím a nesouhlasili, dovolím si připomenout epizodu popsanou Jaroslavem Haškem, ve které „zlý“ a „zupácký“ důstojník (zlého a nesnášeného C.& K. mocnářství, které ovšem — jak zapomínáme kolektivně pěstovanou amnézií — přispělo na výstavbu „Kapličky české“ víc, než „po dědinách sbírané groše, od babiček, od chudých soukeníků, … (matek samoživitelek – nezapomněl by dodat tentýž šohaj-loupežník*),
tak
ve scéně z nemocničního pokoje, plného simulantů, kteří se válčení pod vlajkou nechtěného mocnářství pokoušeli vyhýbat, promluva zní :
„…
a já furt šíkat Médený, Olófjený a fón je Šélesny …
Ále ty póčkat,
Šélesny, já ty ukážu Šélesny, já ty ukážu Médeny, já ty ukážu Olófjeny,
Šélesny,
Šálesny …“
Tahle scéna přehrává o sto let dříve úplně přesně to, co zmiňoval pan pater Czendlik i před čím nás tolik varoval pan Šimečka.
VŠECHNO, co (jen zdánlivě) chaoticky blábolí ten šohaj-loupežník, je zcela vedlejší,
ty
KLÍČOVÉ „špetky“ (mediálním žargonem „snippets“) ten samý bandita vsouvá do promluvy NAPROSTO VĚDOMĚ a tomuto účelu podrobí všechno ostatní.
Kdo stále pochybuje (a za to chválím, protože pochybovat je potřebné),
tak
poukážu na moment, ve kterém se Martin Řezníček, v debatě na ČT24, zeptal na to, zda pan pachatel, ve výkonu funkce předsedy vlády, četl zprávy našich zpravodajských služeb o extrémismu.
Zde NAJEDNOU tentýž (prý jen) chaotik zcela ztuhnul a během toho mu jeho mozek šrotil na plný výkon i s forsáží (tech. přídavné spalování pro okamžité zvýšení výkonu v tryskovém motoru)
a
kalkuloval co přesně říct, aby si způsobil co nejmenší škodu.
Vypovědět, že nečetl — nemůže, byl by za sebeusvědčeného hlupáka
Vypovědět, že četl — nemůže, to by byl sebeusvědčený spolupachatel s extrémisty
Vypověděl tedy co?
Vypověděl,
že jistěže četl, ale četl „hlavně to o tom rozkrádání …“ (a šup, další připravená pohádka, jak to dělal hlavně aby pak mohl rozdávat ty úkoly pro ministry, co kdo pak má udělat proti tomu …)
NE,
KDEPAK,
TEN LOUPEŽNÍK
NAOPAK PŘESNĚ VÍ, CO DĚLÁ,
je to jen upravená verze „kůžlátka, kůžlátka, otevžete vlátka … JSEM VAŠE MAMINKA…“
… CHRAMST!
*)
milovníky faktů odkazuji na podrobnosti o tom, jak a co proběhlo, když českou dceřinnou firmu, bratislavského Petrimex-u, ukradl majitelům doslova pod nosem, podpisem osoby, která v době tvrzeného zasedání valné hromady měla zastupovat majitele, leč která v tu dobu byla prokazatelně mimo území republiky
**)
neméně zvláštní zůstává to ticho nad gejzíry emocí, tryskajícími do kamer a od srdce,
jak
tento lupič a polským parlamentním vyšetřováním usvědčený podílník na
bojující, do roztrhání těla (obzvlášť v oblasti okolo mluvidel)
vykřikuje fráze,
jak ON bojuje „o ten mír, o ten mír jde především“
a
jak ON brání „děti našich matek“ — zatímco svého prvního syna bez váhání vyslal se soudruhem synem soudruha generála Protopopova na válečně okupované území Ukrajiny, ovšem z té druhé strany, ze strany útočících okupantů
a
tam se jako nebál o svého syna — o syna jeho matky?
tam se jako nebál o mír — mír vystřílený kulomety okupantů a „legalizovaný“ hlasováním vz. Avtomát Kalášnikova, nóměr 47… (z rus.: kulomet Kalašnikovovy konstrukce, vzor 47 )?