Karel Čapek

Válka s Mloky

Výňatek

Umělecký text

DER NORDMOLCH

Nemnoho let po osazení prvních mločích kolonií v Severním a Baltském moři zjistil německý badatel dr. Hans Thüring, že baltský Mlok vykazuje – patrně vlivem prostředí – některé odlišné tělesné vlastnosti; tak prý je o něco světlejší, kráčí vzpřímeněji a jeho lebeční index svědčí o lebce delší a užší, než je hlava jiných Mloků. Tato varieta dostala jméno der Nordmolch čili der Edelmolch (Andrias Scheuchzeri var. nobilis erecta Thüring).

Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně, o divošských Mlocích tropických a vůbec o nízkých, barbarských a zvířecích Salamandrech jiných národů. Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby. Což nebyl prapůvod všech novodobých Mloků na půdě německé? Nestála jejich kolébka u Öhningen, kde německý učenec dr. Johannes Jakob Scheuchzer našel jejich nádhernou stopu už v miocénu? Není tudíž nejmenší pochybnosti, že původní Andrias Scheuchzeri se zrodil před geologickými věky na půdě germánské; rozptýlil-li se potom do jiných moří a pásem, doplatil na to svým vývojovým sestupem a degenerací; jakmile se však usadil opět na půdě své pravlasti, stává se znovu tím, čím byl původně: ušlechtilým nordickým Mlokem Scheuchzerovým, světlým, vzpřímeným a dlouholebým. Tudíž jen na německé půdě se mohou Mloci vrátit k svému čistému a nejvyššímu typu, jak jej našel veliký Johannes Jakob Scheuchzer na otisku v lomech öhningenských. Proto Německo potřebuje nových a delších břehů, potřebuje kolonií, potřebuje světových moří, aby se všude v německých vodách mohly vyvinout nové generace rasově čistých, prapůvodních německých Salamandrů. Potřebujeme nového prostoru pro své Mloky, psaly německé noviny; a aby ta skutečnost byla německému národu stále na očích, byl v Berlíně postaven velkolepý pomník Johanna Jakoba Scheuchzera. Veliký doktor byl tu zobrazen s tlustou knihou v ruce; u jeho nohou sedí vztyčeně ušlechtilý nordický Mlok, zírající do dálky, na nedozírná pobřeží světového oceánu.

Výňatek

Neumělecký text

Kniha amerického spisovatele Forresta Cartera Škola Malého stromu (…) se běžně objevuje v povinné četbě na českých školách. Jistě především kvůli morálnímu poselství příběhu: malého sirotka vychovávají kdesi v amerických horách jeho prarodiče, jejichž kořeny sahají mezi čerokézské indiány. Snaží se ho naučit, aby respektoval přirozený běh věcí, „cestu“, aby žil v souladu s přírodou.

Kniha jistě v mnohém českém čtenáři vzbudila touhu žít jinak, v někom zase posílila podezření vůči „těm nahoře“, což jsou ve Škole Malého stromu lidé z „vlády“ a vlastně ze všech institucí. Vzdorný duch amerického divocha se tu může zajímavě protnout s nezlomnou osobitostí husity, jež se ovšem projevuje spíše nenávistnými příspěvky v internetových diskusích a volbou populistických stran než prosazováním autonomního životního stylu.

Označení „skutečná událost“, jímž nakladatelé propagují česká vydání, v těch současných amerických už chybí. S postavou autora Školy Malého stromu je totiž spojená kontroverze.

Forrest Carter o sobě tvrdil, že se narodil v roce 1925, pochází z jižanské rodiny a v žilách mu koluje krev Čerokézů. Onoho roku nicméně v Annistonu ve státě Alabama přišel na svět muž stejného příjmení, ale jiného jména: Asa Earl Carter. Během druhé světové války vstoupil do námořnictva, protože nechtěl v řadách pěchoty bojovat proti Němcům (s nimiž se cítil rasově spřízněný); boj s Japonci mu připadal v pořádku. A po válce se etabloval jako zastánce rasistických postojů. Založil dokonce radikálnější odnož Kukluxklanu, protože ten mu připadal příliš změkčilý – jeho skupina se pak dopustila brutálních rasově motivovaných útoků (Carter se jich ale zřejmě neúčastnil). (…)

 (Marek Toman: S názory proklatě nízko)