Český jazyk a literatura

Pracovní list

Výňatek

Umělecký text 

Tak se nestalo nic nového před mýma očima, ale vše, co se stalo, stane se i v budoucnu. Ti, kteří přijdou po mně, budou podobni těm, kteří byli přede mnou. Jakpak by tedy mohli pochopit mou moudrost? Pročpak bych si měl přát, aby četli má slova?

Avšak já, Sinuhet, píši toto pro sebe, neboť poznání hryže mé srdce jako louh, i vyprchala všecka má radost z žití. Začínám své knihy ve třetím roce svého vyhnanství na pobřeží východního moře, kde se vystrojují lodi do země Punt, poblíže pouště, poblíže pohoří, kde kdysi králové brávali kámen pro své obrazy. Píši, protože víno je trpké mému jícnu. Píši, protože jsem ztratil touhu obveselovat se s ženami a protože ani zahrada ani ryby v rybníce neobšťastňují mé oči. Za chladných nocí zahřívá černá dívka mé lože, ale nemám z ní potěšení. Zahnal jsem pěvce, neboť zvuk strunných nástrojů a fléten zraňuje mé uši. Proto píši já, Sinuhet, nevím co počít se vším svým bohatstvím a s množstvím zlatých pohárků, myrhy, černého dřeva a slonoviny.

Neboť mám všecky tyto věci a nic mi nebylo odňato. Moji otroci se nadále obávají mé hole, a strážci sklánějí hlavu a kladou ruce do výše kolenou přede mnou. Avšak panství mých kroků je vyměřeno a žádná loď zde nesmí přistát za přílivu. A proto já, Sinuhet, neucítím již nikdy vůně černé prsti za jarních nocí, a proto píši.

A přece ještě nedávno bylo mé jméno vepsáno do zlaté knihy faraónovy a bydlel jsem ve zlatém domě po pravici královské. Mé slovo mělo více váhy než řeči mocných měst země Kemet, šlechtici mi posílali dary a zlaté náhrdelníky zdobily mé hrdlo. Měl jsem, co si jen člověk může přát, ale žádal jsem víc, než může člověk obdržet. Hle, proto nyní jsem, kde jsem. Byl jsem vypovězen z Vesetu v šestém roce vlády Haremheba, abych byl k smrti ubit jako pes, kdybych se vrátil, abych byl rozdrcen jako žába mezi kameny, kdybych jen nohou vykročil z hranic, jež jsou mi vykázány. Takový je rozkaz krále, faraona, jež byl kdysi mým přítelem.

Výňatek

Neumělecký text 

[…] Za jak dlouho se z divokého vlka vyvinul pes? Proč začali naši předci chovat koně a krávy, ale ochočit zebru nebo buvola se nikdy nepodařilo? Genetika vědcům pomáhá najít odpověď.

Charles Darwin se domníval, že domestikace zvířat, během níž se zvířata nejen „spřátelila“ s člověkem, ale také se začala vzhledem lišit od svých divokých příbuzných, byla pomalým a nenápadným procesem, který trval nejméně stovky let.

Pokus, který už padesát let probíhá v Rusku, ale ukazuje, že se slavný přírodovědec mýlil. V roce 1959 získal genetik Dmitrij Beljajev z Ústavu cytologie a genetiky v Novosibirsku 130 stříbrných lišek z estonské kožešinové farmy. K rozmnožování vybral vždycky jen ty nejkrotší. Během pár desítek let z nich vyšlechtil přítulné domácí lišky.

Po pouhých čtyřech generacích začaly vrtět ocasem, kňučet ve snaze vyžádat si pozornost člověka a olizovat lidem ruce. V desáté generaci se tak chovala každá šestá liška, ve třicáté generaci už tři zvířata ze čtyř. Změnilo se nejen jejich chování, ale i vzhled. Osmá generace už měla sklopené uši, černobílou flekatou srst místo „divoké“ stříbrné a širší lebku. Podrobnější výzkum ukázal, že se měnila i jejich vnitřní fyziologie: ochočené lišky mají v mozku vyšší hladinu serotoninu – látky, která u savců kromě jiného tlumí agresivní chování. Naopak jejich nadledvinky vylučovaly méně adrenalinu, hormonu uvolňovaného při boji či útěku.  […].