S ohledem na časté dotazy týkající se pravidel zápisu přímé řeči, které docházejí naší poradně zejména před maturitou a po ní, věnujeme této problematice samostatný příspěvek.

I. NEJNUTNĚJŠÍ TEORIE

Promluva (v širším smyslu hlasitá i tzv. vnitřní) účastníka komunikace se děje skrze druhy řeči a formy řeči. Mezi druhy řeči patří monolog, dialog a vnitřní monolog.
Nás – s ohledem na to, že se zde zabýváme písemným zápisem promluv – zajímají především formy řeči; ty jsou čtyři:
– značená přímá řeč;
– neznačená přímá řeč;
– nepřímá řeč (je neznačená, leda by obsahovala citát, ironický výrok apod.);
– polopřímá řeč (je neznačená).
Výraz značená / neznačená sděluje, zda promluva účastníka komunikace (literární postavy) je / není opatřena interpunkčním znaménkem pro přímou řeč. Tím jsou dnes v naprosté většině případů uvozovky; řidčeji existuje i značení pomocí jedné pomlčky umístěné před začátek konkrétní promluvy.

Literární teorie nás poučuje, pro který druh řeči je ta či ona forma řeči typická v umělecké literatuře. Například pro vnitřní monolog se nejčastěji používá neznačená přímá řeč, v moderní próze je tu hojná i řeč polopřímá; pro dialog je zase typická značená přímá řeč, ale vyskytuje se v něm i neznačená přímá řeč, např. A četníci naléhají: Kde byl včera Šuhaj? (Olbracht)

II. JEDNOTLIVÉ FORMY ŘEČI

1. Přímá řeč uvádí doslovnou promluvu či myšlenku postavy, např. „Miluji tě, Eliško,“ řekl Karel. – Miluji Elišku, přiznal si v duchu Karel.

2. Nepřímá řeč reprodukuje promluvu či myšlenku postavy vedlejší větou; ta je přitom uvozena větou hlavní se slovesy (většinou v minulém čase), která označují či naznačují něčí výpověď, odborně verba dicendi: např. řekl, sdělil, zeptal se, odvětil, chtěl vědět – variant jsou desítky: Karel řekl Elišce, že ji miluje.

3. Polopřímá řeč uvádí v hlavní větě promluvu či myšlenku postavy, aniž by šlo o přímou nebo nepřímou řeč. Jejím signálem je mluvnická 3. osoba užitá namísto jinak běžné 1. osoby či 2. osoby; zároveň autor naznačí, o čí promluvu se jedná. Příklady:
A) V dialogu: Karel se nadechl a pak spustil: Ano, miluje Elišku a už jí to prostě jednou musel říct. (V dialogu formou značené přímé řeči by tatáž Karlova promluva k Elišce zněla takto: „Ano, miluji tě, Eliško, a už jsem ti to prostě jednou musel říct.“)
B) Ve vnitřním monologu: Karel se nadechl a rychle se rozhodoval. Ano, miluje Elišku a už by jí to prostě jednou měl říct. (Vnitřní monolog psaný přímou řečí bývá dnes většinou neznačený: Karel se nadechl a rychle se rozhodoval: Ano, miluji Elišku a už jí to prostě jednou musím říct.)

III. PRAVIDLA ZÁPISU ZNAČENÉ PŘÍMÉ ŘEČI

Většinou jde tedy o zápis hlasitého monologu a hlasitého dialogu, zřídka i vnitřního monologu. Podotýkáme, že psát by se měly uvozovky české, tedy na začátku značené přímé řeči dole, na jejím konci nahoře.

1. Správné zápisy různého typu

Karel řekl: „Miluji tě, Eliško.“ (nejprve tečka, pak uvozovky nahoře; po dvojtečce v takovémto typu zápisu vždy velké písmeno)

„Miluji tě, Eliško,“ řekl Karel. (nejprve čárka, pak uvozovky nahoře; po ukončení přímé řeči čárkou se píše malé písmeno)

Karel zařval: „Už mě neštvi, Eliško!“ (nejprve vykřičník, pak uvozovky nahoře)

„Už mě neštvi, Eliško!“ zařval Karel. (nejprve vykřičník, pak uvozovky nahoře; POZOR! – po vykřičníku i otazníku pokračuje řeč vypravěče malým písmenem stejně jako po čárce)

„Miluji tě, Eliško,“ řekl Karel, „a vždycky budu,“ dodal. (malé písmeno po čárce ve slově řekl; pak čárka za Karel a uvozovky dole, protože pokračuje Karlova přímá řeč; nakonec pořadí čárka – uvozovky nahoře, i když přijde ještě slovo dodal)

„Už mě neštvi, Eliško!“ zařval Karel. „Kdo to má pořád poslouchat?“ (variace předchozího příkladu; protože však pokračování přímé řeči po vykřičníku nelze začít malým písmenem /*„kdo to má…“/, napíšeme po Karel tečku a pokračujeme písmenem velkým /„Kdo to má…“/ ; opět pozor na malé písmeno po vykřičníku ve slově zařval)

„Proč mě nechceš vyslechnout?“ rozzlobil se Karel na Elišku. (i po otazníku se zde píše malé písmeno)

Když Eliška odcházela, volal Karel zoufale: „Neopouštěj mě, neopouštěj mě!“ A pak si dal hlavu do dlaní. „To je konec…“ (značená přímá řeč pro vnitřní monolog v poslední větě; častější je dnes přímá řeč neznačená)

Je dost nepravděpodobné, že by pisatel maturitní práce potřeboval vkládat jednu přímou řeč do jiné, ale pokud by k tomu opravdu chtěl sáhnout, může užít jednoduché uvozovky: „Eliško,“ řekl Karel, „můj otec mně jednou poradil: ,Ženám se nemá odporovat v maličkostech.´ A já se této rady držím.“

2. Nejčastější chyby

*Karel řekl: „ahoj Eliško.“ (malé písmeno po dvojtečce v uvozovací větě)

*„To jsi ty, Eliško.“ Konstatoval Karel. / *„Ahoj Eliško!“ Zvolal Karel. / *„To jsi ty, Eliško?“ Zeptal se Karel. (chybně velké písmeno v řeči vypravěče po tečce, vykřičníku či otazníku v přímé řeči)

*„To jsi ty, Eliško“, konstatoval Karel. (chybné pořadí uvozovky – čárka)

*Karel řekl: „Vítám tě, Eliško.“. / *Karel řekl: „Vítám tě, Eliško“. (nadbytečná tečka za uvozovkami / chybné pořadí uvozovky – tečka)

*Karel řekl: „Miluji tě, Eliško.“ „Už jsem ti to prostě jednou musel říct.“ (nadbytečné uvozovky před Už – pokračuje totiž tatáž promluva)

Pozor též, aby nezůstávaly uvozovky na konci řádku a vlastní promluva nezačínala na řádku následujícím.

Na závěr: Možností, jak při psaní značené přímé řeči udělat chybu, je podle zkušeností centrálních hodnotitelů bohužel mnoho. Snad tento příspěvek pomůže při prevenci alespoň těch nejzávažnějších.
Pokud by přišel dotaz na jev, který zde nebyl uveden, zodpovíme jej rádi v diskusi pod článkem, popř. v naší poradně.

PhDr. Jiří Kostečka, Ph.D.