Z řady různých článků, které se v poslední době k tématu vyrojily, vybíráme úryvek z textu Martina Rychlíka Dávat pololetní „vízo“ se známkami, nebo nedávat?

(…)

A jeden z milionů názorů…

Školy na to nemám, jak praví pedagogický klasik Jára Cimrman, ale když vyjdu z vlastní zkušenosti, myslím, že známky ke škole patří. A patřit by měly i dál. Pro jistotu jsem si vytáhl archivní papíry, jimž se stále říká vysvědčení. Když jsem ve školním roce 1985/86 přešel z pražské ZŠ Rakovského na ZŠ Horáčkova s rozšířenou výukou jazyků, učitelé tehdy ještě slovní hodnocení nevypisovali. Místo příliš „automatických“ jedniček se ale v pololetí u žáka III. C objevilo sedm dvojek – a bylo jasné, že je potřeba přidat a v čem. O tom, jak se flinkám, byli rodiče informováni na rodičovských schůzkách a zpětně viděno – člověku nějaký ten stres při pololetních písemkách do života spíše prospěl. I z těch krátkodobých „nalejváren“, jak říká ředitel Brož, se snad z hlavy nevylilo úplně vše.

Slovní hodnocení se přidalo až od druhého ročníku na gymnáziu. A obávám se, že tehdy – v roce 1992/93 – nás dobře míněné věty pedagogů nijak nestimulovaly. Spíše jsme si je s kamarády předčítali pro obveselení: „Nechá se snadno rozptýlit okolo sedícími spolužáky.“ „Neškodilo by více pozornosti při výkladu.“ „Téměř celé II. pololetí vůbec nepracoval, většinu vyučování prohovořil se sousedem v lavici, doma se nepřipravoval.“ „Řidší účast v hodinách matematiky mu bránila se výrazněji projevit.“ A podobně.

Jenže ve chvíli, kdy v pololetí hrozila „dostatečná“ z latiny, nás sranda přecházela. Nebýt té zastaralé zhouby jménem klasifikace, vskutku nevím, zda bychom se začetli do učebnice a rychle se šprtali plusquam perfectum – nutné ke zlepšení známky. Netýká se to pochopitelně raných ročníků základní školy, ale laicky se domnívám, že nejlepší variantou je kombinovat nedokonalé známky se slovním hodnocením. A to dokonce i v pololetí, stres nestres.

–

A připojme část jednoho komentáře k článku:

Jiri Janecek|03.04.2013 – 16:06

Mimochodem, ta kombinace nedokonalych znamek se slovnim hodnocenim probiha od nepameti (resp. co ja pamatuji). Akorat to slovni hodnoceni neni vypracovano pisemne a je sdeleno pouze rodicum pri rodicovskych schuzkach. Nic vsak nebrani tomu, aby rodice s timto hodnocenim seznamili sve dite a prizpusobili mu mimoskolni faze edukacniho cyklu (obavam se, ze to je dokonce hlavnim smyslem techto schuzek).

–

Článek ZDE