O projektu více ZDE, další hesla ZDE.
Autorem hesla je Mgr. Josef Soukal
IBBOTSONOVÁ, EVA:
TAJEMSTVÍ 13. NÁSTUPIŠTĚ
(The Secret of Platform 13, 1994)
Pohádkový fantasy román s humornými prvky
Pro čtenáře od 10 let, i pro starší čtenáře
Děj knihy začíná a uzavírá se na Avalonu (Ostrově náhlých mlh). Zde žije celá řada podivuhodných bytostí, protože Ostrov vyniká porozuměním pro odlišnosti ve vzhledu, povaze a zvycích, a je přístupný všem, kteří mají normálního světa (v tomhle případě ho představuje Londýn) až po krk.
Kapitola první
Lidé, kteří na něm žili, mu říkali prostě Ostrov, i když jmen neměl zrovna málo: Avalon, Země svatého Martina, Ostrov náhlých mlh. Před mnoha a mnoha lety byl součástí pevniny, ale pak se odtrhl a pomaličku odplul k západu, stejně jako se Madagaskar vzdálil od afrického kontinentu. Takové věci ostrovy dělávají každých pár milionů let; není to nic převratného, z čeho by se měla dělat věda.
A s plovoucím ostrovem se přirozeně odsunul i lid, který na něm žil: většinou samí citliví lidé, kteří chápali, že každý nemusí mít právě dvě ruce a nohy, ale klidně může mít jiný tvar i jiné myšlení. A tak žili v míru s jednookými obry nebo s draky (těch bývaly v oněch dobách spousty). Neskákali do moře pokaždé, když spatřili mořskou vílu, jak si na skalisku rozčesává vlasy; místo toho jednoduše řekli: „Dobré ráno.“ Chápali, že divoženky mají propadlá záda a k smrti nesnášejí, když se na ně někdo dívá v sobotu, a že pokud trollové chtějí mít vousy tak dlouhé, až si na ně pořád při chůzi šlapou, je to výhradně a jen jejich vlastní záležitost.
Žili v míru i se zvířaty. Na ostrově byly obyčejné ovce a krávy a kozy, ale i fůra zajímavých živočichů. Třeba obrovští ptáci, kteří už zapomněli létat a kladli vejce veliká jako tympány, pahroudi podobní kupkám rosolu s tmavorudýma očima anebo mořští koně s hedvábnými hřívami, kteří se klusem proháněli po vlnách a frkali.
Nejvíce ze všech ale obyvatelé ostrova milovali mlhoděje. Ta roztomilá zvířata nenajdete nikde jinde na světě. Mlhodějové jsou malí a bílí a mají po celém těle hebkou kožešinu, asi jako tulení mláďata, nemají však ploutve, ale krátké nohy s velikými packami, něco jako štěňata. Jejich černé oči jsou velikánské a zavlhlé, nosy vouskaté a studené, a když chodí, trochu supí, protože vypadají jako polštářky a neradi se pohybují moc rychle.
Jenže mlhodějové nejsou jen roztomilí, ale také nesmírně významní.
Jak totiž běžely roky, moře vyplavilo občas na břeh noviny, anebo skrz bloudu přišli z Horního světa uprchlíci, a tak byli Ostrované čím dál tím odhodlanější zařídit se tak, aby měli od světa pokoj. Samozřejmě věděli, že některé moderní vynálezy jsou dobré, tak třeba elektricky vyhřívané dečky, aby měli lidé v posteli teplo na nohy, anebo fluorid, díky kterému se jim nekazí zuby, ale byly tu i jiné věci, které se jim nezamlouvaly ani trochu, třeba jaderné zbraně nebo obytné věžáky, kde musí roztřesené stařenky šplhat po schodech až nahoru, protože výtah nejede, nebo velkochovy, kde jsou kuřata nacpaná do klecí jak sardinky. A tak se báli, aby je neobjevily kolem proplouvající lodi nebo nízko letící letadla.
A tady přišli ke slovu mlhodějové. Musíte totiž vědět, že ta citlivá stvoření naprosto zbožňují hudbu. Když mlhodějovi pěkně zahrajete, vypoulí oči a začne vydechovat a vzdychat.
„Áááááá …,“ asi takhle vzdychá. „Áááááá … áááááá..“
A pokaždé, když vydechne, vyvalí se mu z úst mlha: čistá, hustá bílá mlha, která voní časným ránem a orosenou trávou. Po loukách a podél břehů Ostrova se potulují stovky a stovky mlhodějů, a tak je mlhy hodně.
A tak když někdo zahlédne loď, anebo tečku na nebi, ze které by se mohlo vyklubat letadlo, všechny děti vyběhnou ze školy s příčnými i zobcovými flétnami a trubkami a začnou mlhodějům hrát… A lidé, kteří by třeba na ostrově mohli přistát a čmuchat a vyzvídat, vidí jen bílá oblaka a jdou si po svých.
Ačkoli na Ostrově je tolik neobvyklých tvorů, královská rodina vždycky byla a je lidského rodu. Její členové byli králové jaksepatří – žádní hrabivci ověšení klenoty, zato chrabří a spravedliví. Sami sebe brali jako služebníky lidu, což je přesně ten způsob, jak by o sobě měli přemýšlet všichni vládci, ale často nepřemýšlejí.
Král a královna nežili ve zlatém paláci plném nepohodlných zlacených trůnů, které člověka tlačí do půlek, jen co se posadí, a jejich příbytek nebyl přeplněný služebnictvem, které by muselo od Jejich Veličenstev couvat pozpátku a zakopávalo by při tom o štokrlata. Bydleli v nízkém bílém domě na zlatavé písečné pláži zatočené do oblouku, kde byly spousty ulit zavinutců – a vždycky, ve dne i v noci, slýchali šepotání a popleskávání vln a jemné šelestění větru.
Místnosti v paláci byly prosté a stinné; okna nechávali otevřená, aby mohli dovnitř i ven létat ptáci. U krbu lehávali chytří psi, na stolech stály mísy s čerstvým ovocem a voňavými květinami – a každý, kdo neměl kde hlavu složit, třeba osiřelé malé čarodějnice nebo tuleni s poraněnými ploutvemi nebo čarodějové, kteří zestárli a začali si zoufat, každý tam našel útočiště.
V roce 1983, v tom roce, kdy Američané vyslali první ženu do vesmíru, porodila královna, mladá a hodná a překrásná, dítě. A právě tady se započíná náš příběh. (…)
(Přeložil Richard Podaný)
IBBOTSONOVÁ, Eva: Tajemství 13. nástupiště. Praha: Argo, 1997. ISBN S. 7–9.
SLOVNÍKOVÁ ČÁST
„Když si dneska zajdete do nějaké školy a zeptáte se dětí: ,Co to je blouda?‘, nejspíš se dočkáte lecjaké ne zrovna chytré odpovědi. (…)
Jenže kdysi to tak nebývalo. Kdysi by vám každé dítě na světě povědělo, že blouda je neobyčejný vršíček, takový travnatý hrbol, pod kterým jsou ukryté dveře, jež se jednou za čas otevírají, a za nimi je chodba vedoucí do úplně jiného světa.“
Do jiného, neběžného světa zavádí Eva Ibbotsonová čtenáře velmi ráda. Jejími oblíbenými postavami jsou čarodějnice. Pobývají i na Avalonu (Ostrově náhlých mlh), kde se začíná a uzavírá děj Tajemství 13. nástupiště. Vedle nich je tu ovšem celá řada dalších podivuhodných bytostí, protože Ostrov vyniká porozuměním pro odlišnosti ve vzhledu, povaze a zvycích, a otevírá se všem, kteří mají normálního světa (v tomhle případě ho představuje Londýn) až po krk. Ne že by na Ostrově nebylo přítomno zlo, ale díky principu snášenlivosti se nemůže uplatnit tak, jak by si představovalo – narozdíl od světa londýnského. Oba světy jsou od sebe odděleny právě bloudou, jež je umístěna na 13. nástupišti londýnského nádraží King´s Cross a otevírá se jednou za devět let na devět dní. Toto období se právě blíží. Na Ostrově chystají záchrannou výpravu, která má přivést zpátky následníka trůnu, uneseného při posledním otevření. Tehdy totiž královské chůvy (tři čarodějnice) neodolaly vzpomínkám na původní domov a vydaly se s chlapcem, tehdy ještě nemluvnětem, nakrátko do Londýna. Netušily ovšem, že narazí na zlou a bohatstvím zhýčkanou paní Trottlovou… Protože jsme nejen v říši fantasy, ale i v humorné pohádce, záchrana prince se neobejde bez odvážné „princezny‟. A nakonec je vše trochu jinak.
Konfrontace s „jiným‟ světem je ve fantasy literatuře hojně využívaným prvkem: připomeňme Alenku v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carolla, Letopisy Narnie C. S. Lewise (zde je vstupním prostorem skříň), Koralínu Neila Gainmana (dvířka) aj. Motiv brány mezi světy na nádraží King´s Cross se později objevuje i knihách o Harrym Potterovi, jejichž autorkou je Joanne Rowlingová. S potterovským hrdinou má avalonský princ společné také vytržení z prostředí, v němž se narodil. Ibbotsonová však úvahy o možném plagiátorství ze strany své mladší a slavnější kolegyně odmítla; podle ní si spisovatelé takto vypůjčují navzájem.
Eva Ibbotsonová (1925–2010) se narodila v Rakousku, brzy však s rodinou přesídlila do Velké Británie. Původně zamýšlenou vědeckou dráhu brzy opustila a věnovala se výchově svých čtyř dětí. K jejím nejpopulárnějším knihám kromě Tajemství 13. nástupiště patří Which Witch? (česky vydáno pod názvem Nevěsta pro čaroděje) a Ostrov tet. Psala ovšem nejen fantasy a nejen pro menší čtenáře.
Literatura:
Reissner, Martin. Zachraňte prince Bena. Ladění, 2003, č. 3, s. 25–26.
http://en.wikipedia.org/wiki/The_Secret_of_Platform_13
http://en.wikipedia.org/wiki/Eva_Ibbotson
http://biography.jrank.org/pages/1080/Ibbotson-Eva-1925.html
