Josef Soukal je kromě několika řad čítanek a učebnic literatury pro různé druhy škol také autorem dvou knih básní pro děti – Vendelín a Josefína (2016) a Jdou dva sloni pod jabloní (2017).

Jeho prvotinu přivítal nestor dětské poezie Jiří Žáček takto: „Vždycky mě mile překvapí, když seriózní literární badatelé, učitelé, teoretici, zabývající se literaturou v sobě objeví básnický nerv a dokážou sami sobě i svým bližním, že umějí napsat svébytnou báseň, nebo dětsky milou, užaslou, veselou či rozvernou básničku pro nejmenší čtenáře. Což je právě tento případ a básniček je celá sbírka.„

O tom, jak se k psaní veršů pro děti dostal, co jej inspiruje, jak je to s jeho „dospělou tvorbou“ a co nového chystá, s ním hovoří v 39. čísle časopisu Naše rodina Pavlína Vočková. V rozhovoru mj. zazní:

Co by podle vás měla poezie dětským či dospívajícím čtenářům
nabízet?
V nejobecnější rovině je to prosté: výpověď o světě. Citlivou, ale nekašírovanou, realistickou. Oproti próze v ní bude více akcentována hravost a fantazie. Mám rád verše, které zcela samozřejmě pracují s reáliemi dnešního světa a které si – ani v nonsensu – jen nevymýšlejí. Tohle uměl třeba Pavel Šrut.

Na čem pracujete teď?
Nepracuji, jen občas píšu podle inspirace a zájmu. V létě jsem během tří deštivých dnů na chalupě na Vysočině napsal sto haiku jako dialog se starojaponskými texty. Také jsem se v posledních týdnech vrátil k psaní veršů k obrázkům a obrazům. Vše vyrostlo před dvěma lety z vnějšího podnětu: Byl jsem pozván na besedu mezi předškoláky do jedné ze školek
v pražských Letňanech, pak mi jako poděkování a pozdrav poslali své obrázky a já jsem následně zkusil na oplátku každý z nich doprovodit alespoň dvojverším.

Celý rozhovor je k dispozici zde.

Vl. Stanzel