Tomáš Feřtek se v Mladé frontě Dnes (24. 4.) pustil do mudrování o otázce, jak naučit dnešní studenty psát. V komentáři nazvaném Chcete umět psát? Pište blog se mj. vyjadřuje k anglosaskému školnímu eseji, „čímž se myslí text na zadané téma, kde student vyjadřuje svůj názor, aniž je příliš omezován nějakými formálními náležitostmi. Podstatná je myšlenka, sdělení, forma je druhotná.‟. Zaměření na myšlenku je skutečně prvořadé, ale kdo jen něco málo zaslechl o anglosaské výuce esejů, o nárocích na jejich strukturu, o řadě pravidel, jež je třeba při psaní dodržovat, ví, že T. Feřtek v tomto ohledu trefil kozla; že píše, aniž zná (viz např. ZDE).
Neplatí to ovšem jen pro eseje. Ústřední (a závěrečnou) myšlenkou jeho komentáře je: „Vykašlete se na funkční styly a pište se studenty blog o tom, co je doopravdy zajímá.‟ Víru ve spásnou úlohu prostého psaní nevyjadřuje poprvé, přičemž se většinou nezapomene otřít o příručku Cermatu k maturitním slohům (jistě ne dokonalou, ale pro část učitelů a studentů objevnou). Nikoli náhodou se přitom všeználkovská bohorovnost spojuje s hovorovostí a ústí ve žvanivost: „Daleko účinnější než postupovat podle kanonické příručky paní Müllerové Funkční styly atd. (celý název je děsně dlouhý) je nechat studenty psát cosi jako seminární práce, argumentační eseje; prostě cokoli.“ (viz ZDE) Ano, „cosi jako‟, to je pro Feřtekovo vyjadřování a argumentaci příznačné.
Zavrhování funkční stylistiky je – spolu se zavrhováním angažmá státu (centra) v oblasti maturitních slohů – v poslední letech v určitých kruzích módou, hlásí se k němu někteří češtináři, ale také třeba matematik Oldřich Botlík (zuřivý kritik nové maturity en bloc). Všimněme si, v čem konkrétně vidí alternativu:
„Vím, že někteří učitelé českého jazyka vyučují „sloh“ podobně smysluplně. Jedna moje kamarádka například stavěla s půlkou třídy hráz na potoku. Děti potom sepsaly „pracovní postup“ a ona o čtrnáct dní později nechala druhou půlku postavit hráz na jiném místě. Podle návodu první poloviny, která se dívala ze břehu a smála se sama sobě, jak nedokonale ten návod připravila.‟
(ZDE 2. 6. 2014; 11.06)
Je to jak příklad z Komenského, a nesporně slouží vyučující ke cti, že se snažila slohovou výuku učinit pro žáky zajímavou a propojit ji s jinými činnostmi, což se v případě popisu pracovního postupu zcela přirozeně nabízí. Potíž je, že z citovaného příkladu nelze vůbec nic vyvodit o tom, jaká a jak funkční slohová výuka ve skutečnosti byla – nevíme, zda výsledný návod měl logickou kompozici, zda byly využity odpovídající jazykové prostředky a zda byl text prostý jazykových nedostatků. Víme pouze, že text nesplnil to, co mělo být jeho praktickým účelem. V jiném případě si zase O. Botlík neuvědomil, že jím vyzdvihovaný postup se jednak přesmýkl od psaného slova k úplně jinému oboru (šlo o natáčení žákovského filmu), jednak výuce funkční stylistiky nijak nepříčí.
Tyto lapsy ukazují, že kritici výuky založené na funkční stylistice ve skutečnosti nevědí, co kritizují. V jejich představách je tato výuka spojena s čistě teoretickým poučením o slohovém útvaru a jeho znacích a s jejich mechanickou aplikací v textu. To je ovšem něco, co souvisí s kvalitou výuky, nikoli s teorií funkční stylistiky. Stačí nahlédnout například do učebnic Jiřího Kostečky, aby bylo jasné, že východiskem pro výuku jsou konkrétní, autentické texty a že se přirozeně počítá s praktickou výukou psaní.
To, že T. Feřtek či O. Botlík nevědí, o čem vlastně mluví, by nemuselo vadit, pokud by ovšem tito laici svou neznalostí nezamořovali veřejný prostor. Je to neznalost snad vysvětlitelná – dotyční totiž kdysi podle svých vyjádření absolvovali mimořádně nekvalitní, nudnou výuku slohu (a češtiny vůbec). A musíme dát zapravdu T. Feřtekovi, píše-li o „stylistickém středoškolském úhoru‟ – zřejmě i dnes se řadě středoškoláků kvalitní slohové výuky nedostává, a to navzdory nárokům nové maturity. Někteří češtináři totiž stejně jako T. Feřtek a O. Botlík „zamrzli‟ ve slohových dobách ledových.
„Samozřejmě se nabízí otázka, jak to, že se tolik lidí, co prošli běžnou střední školou, nakonec psát naučí. Stačí zapnout počítač a vyvalí se na nás tisíce blogů, často napsaných velmi slušně.‟ (..) „Ti lidé píší často. O tom, co je zajímá a o čem si něco myslí. A zcela ignorují formální stylistická pravidla. Výsledek je rozhodně o několik řádů zajímavější než vzorové úlohy „na jedničku‟, které najdete v maturitní příručce „správných slohů‟. Nevím, dokáže-li T. Feřtek sledovat „tisíce blogů‟, ale vím, že maturitní příručka jako příklad nepředkládá „správné‟, ale slušné slohy – tedy slušné s ohledem na celkovou úroveň produkce, jíž jsou dnešní maturanti schopni. Také vím, že jsem během let v rámci výuky přečetl desítky skvělých slohů, často zajímavějších a slohově lepších než valná většina blogů (ale i nejrůznějších komentářů, rádobyfejetonů apod.). Rovněž mohu osvědčit, že ti moji absolventi, kteří pravidelně a dobře píší, nikdy nepsali bez ohledu na formální pravidla, naopak si je díky svému nadání snadno osvojili. V neposlední řadě mi moje čtenářská zkušenost říká, že navzdory jistému žánrovému rozvolnění, v současné publicistice přijímanému, bývají texty, jež z hlediska útvaru „nevědí, či jsou‟, obsahově rozplizlé a v konečném důsledku únavné.
Mohl bych posloužit konkrétními příklady, kdy se lidé veřejně známí a pravidelně píšící prezentují texty, jež s úspěchem využívám při výuce jako zdroje nejrůznějších jazykových nedostatků, nebo přímo i jako příklady neschopnosti se správně vyjádřit. Blogování totiž může být pro tříbení slohu zrádné – nemusíme se dozvědět nic o tom, jak jsme stylisticky pokročili, neboť čtenáři reagují především na obsah. A opájet úspěchem se tak může i psavec-neumětel. Je snadné si představit, že bude-li např. fotbalový „hooligan‟ psát pro okruh svých příznivců, nepotřebuje umět a vědět mnoho – bylo by to vzhledem k adresátům dokonce na škodu: postačí krátké apelativní věty, expresivní výrazivo a správný slogan typu „XYZ jede!‟ nebo „JUDE ZYX!‟. Úspěch zaručen.
Pevně věřím, že takto „funkční‟ texty a rozplizlé, obsahově řídké psaní zůstanou ve školách nadále neoceněny. A že se v Mladé frontě Dnes propříště dočkáme článků, jejichž autoři budou mít k danému tématu co říci.
Výrazně zkrácenou verzi tohoto příspěvku jsme zaslali do MfD. Důvodem krácení byl požadavek redakce. Viz též ZDE.
Aktualizace ze dne 28.5.: Podle sdělení editora MfD M. Koreckého byl zkrácený text publikován v tento den.
Odeslanou verzi přikládáme:
Tomáš Feřtek se 24. 4. pustil do mudrování o otázce, jak naučit dnešní studenty psát. Ústřední myšlenkou jeho komentáře je: „Vykašlete se na funkční styly a pište se studenty blog o tom, co je doopravdy zajímá.‟ V představách T. Feřteka je školní výuka vycházející z funkční stylistiky spojena s čistě teoretickým poučením o slohovém útvaru a jeho znacích a s jejich mechanickou aplikací v textu. To je ovšem něco, co souvisí s kvalitou výuky, nikoli s teorií funkční stylistiky. Stačí nahlédnout například do učebnic Jiřího Kostečky.
Na základě své praxe uvádím, že ti moji absolventi, kteří pravidelně a dobře píší, nikdy nepsali bez ohledu na formální pravidla, naopak si je díky svému nadání snadno osvojili. Mohl bych naopak posloužit konkrétními příklady, kdy se lidé veřejně známí a pravidelně píšící prezentují texty, jež s úspěchem využívám při výuce jako zdroje nejrůznějších jazykových nedostatků. Blogování totiž může být pro tříbení slohu zrádné – čtenáři reagují především na obsah. A opájet úspěchem se tak může i psavec-neumětel. Je snadné si představit, že bude-li např. fotbalový „hooligan‟ psát pro okruh svých příznivců, nepotřebuje umět a vědět mnoho – bylo by to vzhledem k adresátům dokonce na škodu: postačí krátké apelativní věty, expresivní výrazivo a správný slogan, např. „JUDE XYZ!‟. Úspěch zaručen. Pevně věřím, že takto „funkční‟ texty a rozplizlé, obsahově řídké psaní zůstanou ve školách nadále neoceněny.
Nekrácený text najdete na www.ascestinaru.cz
Josef Soukal, předseda Asociace středoškolských češtinářů
Okomentovat: Česká škola
„Josef Soukal: Psát. A učit se psát“
1 komentář – Zobrazit původní příspěvek
1 – 1 z 1
Blogger Zdeněk Sotolář řekl(a)…
Panu Feřtekovi něco uniká. Co? Stačí nahlédnouit do lidovek.cz, Jak psát dobrý blog:
1. Titulek – měl by být výstižný a lehce provokativní zároveň, neměl by nudit. Titulek je to první (společně s fotografií) na co padne zrak čtenáře. Proto si na něm dejte obvzlášť záležet, prodáváte jím celý svůj článek. Nesmí být ale příliš dlouhý, pak se ho zobrazí na Lidovkách.cz v boxu Blogy jen část. A nesmí být lživý, musí odrážet to, o čem píšete. A pozor – za titulkem se nedělá tečka.
2. Důležitý je první odstavec textu neboli perex. Měl by namotivovat čtenáře, aby se chtěl dozvědět ještě více a aby si na váš článek kliknul.
3. Používejte mezititulky. Důležitá slova můžete tučně zvýraznit, příp. použít kurzívu (ta se ale hůř čte).
4. Oddělujte tematicky řádkové odstavce. Slitý text v jeden velký odstavec je náročný na čtení a čtenář se v něm ztrácí. Může ho to odradit. Stejně tak se špatně čte text, který je psán různými typy písma, případně barevně. A málokdo učte článek, který bude příliš dlouhý. Proto pište stručně a výstižně.
5. Přidávejte ke svým článkům fotografie. A to zejména do perexu („Přidat hlavní fotografii k článku a malé foto k perexu“). Dobře zvolené fotografie pozornost čtenáře rozhodně přitahují. Fotografie se vyplatí přidávat i v případě, že máte delší text. Článek pak nevypadá tak dlouhý a čtenář si ho spíš přečte celý.
Že by chtěly Lidovky nějak podvazovat kreativitu blogerů? Ani omylem. To jsou prostě dobré rady. Vidíme, že ani to blogování – tedy dobré blogování – už není nějaká beztvará divočina. Jako s tím školním slohem: nejdříve se naučme rutinu, pak vypouštějme do světa svoji jedinečnost. A kde chybí jedinečnost, může ta rutina být dobrou berličkou.
26. května 2015 13:15
Jsou „zdařilé žákovské práce“ publikované na těchto stránkách tím, co p. Soukal považuje za nejlepší slohy, které ve své učitelské praxi potkal? Pokud ne, může p. Soukal či p. Kostečka poukázat na příklady takových nejlepších slohů, prosím?
Uváděl jsem pouze letošní práce, ještě k nim přibude úvaha o škole. Z průvodního textu by mělo být patrné, čím mne zaujaly. Některé z nich považuji za vysoce nadstandardní, samozřejmě s ohledem na věk autorů.
O část archivu jsem přišel poté, co si u nás zařádili nevítaní návštěvníci, něco schované mám, ale nemám souhlas autorů s publikováním (a vím, že někteří si to výslovně nepřáli). Budu publikovat jen nové práce.
Srdečně zdravím, Šimone.
Až na čestné současné výjimky nejlepší slohy psali mí žáci v 80. letech, když jsem začínal učit. Jenže tehdy jsem jim je rozdával po opravě zpátky a kopírky nebyly…
Snad tedy mohu uvést jako příklad zdařilého slohu text Báry Adlerové, absolventky Open Gate, s jejímž svolením jsem přetiskl její zamnyšlení o vlivu angličtiny do své učebnice pro 1. ročník gymnázia. (Mimochodem napsala ho jako terciánka a nešla pak studovat bohemistiku).
JK
Jistě, k výuce psaní a literatury by se měli vyjadřovat odborníci – spisovatelé, překladatelé, novináři. A učitelé, jimž není slovo lhostejné. Myslím, že se to začíná dít. Pěkný den, pánové.
Je doslova příznačné/přízračné, jak se pan Botlík a další matematici začali rozčilovat, když jsem (pravda: co pouhý maturant z matematiky) poukázal na otřesnou nesrovnalost v Gaussově křivce mezi hodnocením mauritních slohů v centru v r. 2012 a mezi hodnocením „doma“ na školách.
„Jak si může češtinář dovolit házet Gaussem?“ – Že ten češtinář tuhle věc nejprve konzultoval se třemi aprobovanými matematiky, z toho jedním zahraničním, a uvedl to, je nechalo zcela chladnými.
Ovšem když matematik Botlík a nedostudovaný češtinář Feřtek „odborně“ kritizují maturitní didaktické testy a slohy z češtiny, mají na to na webu EDUin i jinde kupodivu puvoár. Úžasné!
Pane Feřteku: Kdysi jste se mě zeptal: „Z jakého titulu“ se vyjadřujete k maturitní zkoušce z českého jazyka? Odpověděl jsem velmi slušně a defenzivně, že z titulu absolventa bohemistiky a anglistiky na FFUK a učitele-praktika s tehdy 30letou výukovou zkušeností a dvěma doktoráty z didaktiky češtiny. Zatímco Vy jste češtinu vůbec nedostudoval – leč přitom na sítích figurujete jako „expert EDUinu pro vzdělávání“. Ptám se teď naopak já Vás: z jakého titulu se pořád a pořád vyjadřujete k maturitní zkoušce? A v čemže jste vlastně ten expert, když jste v daném oboru ani nevystudoval vysokou školu?
Pane Botlíku: Jste matematik. Ptám se: Z jakého titulu berete tu drzost vyjadřovat se k úlohám didaktického testu či k zadáním maturitních slohových prací v předmětu Český jazyk a literatura?
A dodám ještě, že pan O. Hausenblas odmítl účastnit se se mnou nedávného rozhlasového pořadu Pro a proti, ačkoli jsem ho jako svého oponenta – a hlavně vystudovaného bohemistu – paní redaktorce Kalenské přímo navrhl jako první volbu (ta to jistě na ověřující dotaz potvrdí). Čeho se bál? Nejspíš toho, že by k výuce češtiny neměl co podotknout – on, učitel, který nikdy neučil. Ovšem kudy chodí, tudy poučuje, jak my praktici blbě učíme a jak bychom se měli polepšit. Taky úžasné!
S kolegy z terénu a s didaktiky, kteří neztratili kontakt se školou, budu kdykoli rád diskutovat, a když mě přesvědčí racionálními argumenty, že se mýlím, poctivě svoje stanovisko přehodnotím.
Ti ostatní ať se laskavě vyjadřují v rámci demokracie – svobodně, ale pokud blbě, ať se pak nediví, když jim aprobovaný odborník řekne, že jsou… no, diletanti.
JK
Zjevná paralela:
V hudbě přichází nejdříve nápad,hudební myšlenka – a teprve potom se volí forma.Volba formy je velice důležitá (většinou podléhá dobovým nebo místním představám), ale prvotně je určována nápadem, myšlenkou. To stejné se děje při psaní (pokud nepíšu zrovna stížnost nebo motivační dopis – tedy texty,které mají praktický účel)… Trošku se bojím, že stejné je to i u výtvarného projevu.Zkuste mi to prosím vyvrátit :-)Mimochodem, vzpomeňme na Vrchlického, který statečně – stižen ideou – naplňoval formy evropské poezie obsahem. Nebrojím proti formě, ale tuším, že je prostředkem – není rovnocenná obsahu v procesu tvoření, ani ji nelze povyšovat na cíl. Nejde o to, že by nebyla důležitá, ale není určující při vzniku textu – je sekundární.A my zadáváme témata současně s formou, to je špatně…
Lenko, prošla jsi stejně jako já výukou harmonie, polyfonie, forem ad. Víš (jako skvělá sbormistryně a muzikantka) mnohem lépe než já, jak rigidní jsou tam pravidla, co vše se musí dodržet – učení se tomu „postihlo“ v jisté fázi jejich životní cesty všechny velikány artificiální hudby. Jsou léta učednická a léta mistrovská. Co se toleruje v těch pozdějších, je v raných stíháno. Naši žáci si odbývají léta učednická, proto dle mého není problémem, pokud zadáváme téma i s útvarem. Až budou mistry, pak ať píší nespoutaně, ale momentálně se učí a měli by dokázat v první řadě znalost řemesla.
Pro umělecké útvary může většinově platit to, co popisuješ, ale lze třeba při psaní sonetu oddělit formu a obsah (když už odhlédneme od strukturalistického přístupu a budeme se pohybovat v dichotomii formy a obsahu)? Nejsem o tom přesvědčen (i díky vlastním pokusům). Podstatné ovšem je, že umělecký styl je toliko jeden z pěti a budoucích spisovatelů je ve třídách minimum. Při výuce útvarů administrativního, odborného a prostě sdělovacího stylu, z části u některých útvarů publicistických je třeba v první řadě naplňovat určité rysy, pamatovat na adresáta, funkci útvaru, dbát na komunikační sdělnot, strukturovanost myšlenek i textu. Naprostá většina středoškoláků bude v životě psát hlavně prakticky orientované texty – a přizejme si, že ani to většina absolventů pořádně neumí (je otázkou, do jaké míry to umí jejich učitelé). Ve stylu uměleckém ať si píší, jak nejsvobodněji dokážou (pokud nebude výsledkem blábol, za nějž schovají neschopnost vytvořit srozumitelný text).
Zdravím do Olomouce a vzpomínám.
Ale jistě, pane kolego. Proto navrhujeme v rámci testů jeden strukturovaný, dobře hodnotitelný útvar. Pro všechny středoškoláky. Úřední dopis, krátkou úvahu.
A jinak ponechat slohy školám. Chtějí-li dát příležitost budoucím spisovatelům, nechť je to jejich volba… Však my se nakonec přece domluvíme 🙂
Dvě slohovky pro všechny jsou myslím luxus. A jak byste odůvodnila tak zásadní omezení útvarů, tj. učiva, pro objektivizovanou část? Školní část ať je skutečně na škole, ale nemůže omezovat funkčnost objektivizované části.
Dovolte mi prosím snad myšlenku až kacířskou. Myslíte, že nejvhodnější příležitostí budoucím spisovatelům je právě maturitní písemka? Omezena časem, rozsahem, nesmyslným rukoupsáním… To je možná stejně omezující jako obsah a forma. Pro takové spisovatelství je spousta jiných a především vhodnějších příležitostí.