Martin Stöhr patří k básníkům nerozlučně spjatým s brněnským literárním měsíčníkem a nakladatelstvím HOST, kde dlouhodobě působí jako redaktor, jehož péčí již spatřila světlo světa již velká řádka knih. Od mélické spirituální poezie reynkovského typu dospěl k civilní, oproštěné tvorbě nesené volným veršem, která čtenáři poskytuje mnoho možností pro vstup do „prostoru za slovy“, pro setkání se se smyslem básně. Na konci roku 2019 zaujal na Facebooku své přátele novou básnickou aktivitou: mezi 11. 11. a 11. 12. přibývaly na jeho profilu básně, každá z nich navíc dedikovaná. Tvoří rozmanitý soubor, který lze číst online zde. O tomto tvůrčím počinu i o plánované „řadové“ sbírce s ním mluvila Jitka N. Srbová, spolupracovnice „konkurenčního“ literárního periodika – obtýdeníku Tvar.

Z rozhovoru vyjímáme:

Jaká je to vůbec vnitřní hra, když si nastavíš publikační pravidlo „jednu denně“?

Byl to momentální nápad, nic jsem neplánoval, a když mi docvaklo, co jsem si na sebe ušil, byl jsem z toho nemálo otrávený. „Přestával jsem s tím“ večer co večer a nenechal to být jen díky podpoře pár zainteresovaných bližních. Ale hlavně jsem chtěl vydržet natruc jistému temnému mechanismu. Několikrát v životě jsem totiž dezertoval z něčeho, co pro mne bylo podstatné. Nešlo o žádné osudové křižovatky, jen snahu uchránit se před možnými nezdary a mít klid. Jenže ustrašená touha po komfortu člověka nakonec zbaví sebeúcty. Řekl jsem si, že tentokrát se prostě nepodělám a nepovolím si skončit, i když o nic moc nejde. V tomhle to byla „hra doopravdy“.  Stručněji a civilněji řečeno: Denní rytmus mi nastavil uzávěrky. Bez nich moc nefunguju.

Tvoje „sbírka z Facebooku“ má zcela vážné pozitivní čtenářské ohlasy, ať už pod básněmi samotnými, v diskusních vláknech nebo v rámci rozmanitých bilančních diskusí. Pro někoho je to nejlepší sbírka roku. Jak na ni hledíš ty jako autor?

Vnímám ji jako soukromý tisk, bibliofilii, ne jako „to sebrání z Facebooku“. Udělal jsem takových tisků už dřív několik a rozesílal je přátelům. Tohle zkrátka vzniklo trochu jinak, konceptuálně, jak se říká. Mám radost, že moje psaní někoho zaujalo, zároveň začínám být na svůj „projekt“ poněkud alergický. Takovému Těsnohlídkovi kdysi v Lidovkách vnutili pérovky s liškou a on k nim, údajně vcelku bez elánu, napsal knížku, která s ním navěky splynula. Jako by nikdy neudělal nic jiného. Chci se už vrátit před to „statusové sněžení“ a konečně dát ven svou řadovou sbírku. Mám tímto k dobru jednatřicet nových básní, pět šest se docela povedlo, to je pěkná rezerva pro závěrečný remix rukopisu.

Z raritního tisku Když v Brně sněží padá to pomalu podle not na tympány jsme zvolili dvě intimnější básně, představující jednu polohu tohoto konvolutu:

Hvězda
(Tatovi)

Večer s otcem
ze zahrady za domem
hledíme na kometu
Zabalený v dece
toho stejně
jako vždy
moc nevidím
V divadelním kukátku
hvězda jak špendlík

*

Tolik lásky
se kterou se
nedá nic dělat

Sen 9/12
(Pavle)

Ten dům visel ve vesmíru
podepřený nějakou osou
Byli jsme v něm sami dva
Byl to náš neznámý svět
chatrný trochu ale útulný
Hrozilo že se vychýlí a zřítí
Vzadu kam jsme neviděli
naráz někdo odešel pryč
Začalo se to všechno tak
naklánět hýbat převažovat
Dívala ses na mne dlouho
a pomalu přišla o krok blíž
Pomalu mlčky o krok blíž
a tím se to celé zastavilo.