Z našeho archivu:
Jan Zábrana: 55 (sbírka Utkvělé černé ikony)
Přestane vyznávat lásku
a začne dělat ji.
Přejde ho
přístupné terče
z rozmaru míjet
a nechávat jiným.
Pozná, jak lehké je
zasáhnout nejměkčí místa,
jak lehké
kdekoho zranit,
všichni si o to jen křičí,
každý má něco,
jeden hrb na hřbetě,
druhý smrt na jazyku,
třetí svůj metr šedesát,
čtvrtý hrb dovnitř obrácený,
pátý své prohrané ženy.
Tak každý jinak,
ale každý
v tom namočen je.
Mé setkání s Janem Zábranou mělo dvojí podobu. Když se na počátku let devadesátých v Literárních novinách objevily ukázky z jeho deníků, posléze vydaných knižně pod názvem Celý život, doslova mě pohltily a při četbě jsem zažíval s jejich autorem (paradoxně o více než generaci starším) až neuvěřitelné souznění v prožitcích, názorech a postojích. To bylo mé první setkání se Zábranou – člověkem. O pár let později vyšel péčí Jiřího Trávníčka soubor Zábranových sbírek z 50. let 20. století nazvaný prostě Básně. A tehdy se odehrálo mé druhé setkání – tentokrát se Zábranou Básníkem. Úmyslně jsem použil velké B, protože ona kniha je pro mě jednou z iniciačních, ukázala mi jinou poezii, než jsem do té doby četl a měl v oblibě, existenciální básnické gesto rozpjaté mezi póly artistnosti a drsné nestylizovanosti, gesto plné bolesti, obav, chvění, ale přitom mužné a pevné, rostoucí ze vzdoru, se slovníkem leckdy periferním, ale přesto poetickým, s prožitkem o to intenzivnějším.
Báseň nesoucí v názvu pouze číslo pořadí v dané sbírce je ryze existenciálním textem, jímž naplno prosvítá situace nietzscheovského člověka po „smrti Boha“, člověka vyvráceného z řádu světa, zbaveného metafyzického horizontu, ponechaného jen sobě (a druhým) na pospas. Ukazuje moment, který v linearitě času lyrického hrdiny básně sice ještě nenastal, který ale vlivem neúprosné determinace lidského života jistě přijde. Okamžik, kdy se z člověka – kořisti stává člověk – lovec. Okamžik, v němž rezignuje na pozitivní lidství, slušnost, ohleduplnost a vědomě ubližuje – ne proto, že musí, ale proto, že může a chce. Takový okamžik trvale mění naše životy, které se pak dělí na dobu „předtím“ a dobu „potom“. Každý člověk podobnou situací projde, pro někoho se stane varovným mementem, pro jiného běžným vzorcem chování. Stejně osudově si v sobě neseme své neúspěchy, temná zákoutí, slabá místa, která z nás dělají“přístupné terče“ ostatním. „Každý v tom namočen je“, každý má v sobě zárodky budoucích proher, každý se může z lovce kdykoliv stát kořistí jiného, silnějšího predátora. Obě situace jsou stočeny do sebe jako mystický had Uroboros požírající svůj vlastní ocas. Není úniku. Báseň se tak pozvedá z individuálního svědectví o prašivině života (obzvlášť v Čechách padesátých let minulého století) k nadosobní výpovědi o – řečeno heideggerovsky – povaze našeho pobytu a stává se Poezií.
Nečekaný drobný pendant k Zábranovým deníkům (z f. stránky P. Klusáka):
Pavel Klusák
1 h ·
Při letošní práci na Gottovi jsem narazil na deníky Zdeňka Podskalského: zdají se mi výjimečné. Obsahují řadu relativizujících a antihrdinských míst, já osobně od nich musím mít odstup. Ale je z nich jasně znát, jak režiséra i s jeho ženou Jiřinou Jiráskovou drtila stupidita normalizace – při práci v televizi a na Barrandově, v zabředání společnosti na stále nižší úroveň. O sobě i o přátelích Podskalský, často zjevně v depresi, píše, jak pořád pijí. Je to jediný spis, co znám, kde o normalizaci natvrdo píše někdo z české hudebně-zábavné scény, kdo se jí aktivně účastnil.
Ukázky jsou z posmrtně vydaných zápisků v knize Lásky a nelásky.
Jiřina se rozplakala, že nic nemá cenu, že nechce žít. Ale zase to přešlo. Že jediná radost je z práce, a tu když znemožní…
Lidi, štítící se práce, zakazují práci lidem, kteří žijí svou prací.
Opilý hlavní dramaturg Toman dal návrh na propuštění asi 13 režisérů. Krejčíka, že je blázen. Schorma, že organizoval protistátní hnutí, Juraje Herze – čert ví proč (nebo že je Žid), Vláčila, že pije, Hubáček, Makovec… Ani už nevím proč.
Kolaborovat budeme všichni. Ale nevím, proč bych měl být první a nechat po sobě plivat lidmi, kteří ještě nebyli o kolaboraci požádáni. Pak budou taky, ale já budu poplivanej.
Oni se nemusí bát těch, kterým ublížili. Strach musí mít z těch, kteří jim museli lézt do zadku. Ti jim to neodpustí.
V televizi hrůzný pořad Zpívá celá rodina, který by se dal stručně charakterizovat slovy: Takhle si dneska všichni zpíváme.
Odpoledne představení Strýčka Jedličky. Chtěli jsme vykoupit lístky, aby tam nebyl vůbec nikdo dospělý, ale nepovedlo se.
Jedlička v Německu k dítěti: Was macht dein Vater?
Dítě: Et ist tot.
Jedlička: Das ist gut.
My se skoro opili.
Nový rok. Večer jsme s otevřenou hubou sledovali film Svatý Michal podle Jana Kozáka. Nová všeobecná tendence: nic neumějící režisér natočí něco podle spisovatele, který neumí psát, s herci, kteří nikdy nic neuměli, a kritik, který nikdy ničemu nerozuměl, to celé pochválí.
Vystupuji v pořadu Ženy jsou stříbrné mísy. Pořád jsem měl dojem, že se to jmenuje Ženy jsou obložené mísy.
V televizi narozeniny Vladimíra Dvořáka. Někdo ukrad z dárkového koše cigarety a dokonce konzervu.
Bufetářka v laboratořích na Barrandově: “Párky nejsou, všechna střeva jsou na sjezdu!” Brzo jí sbalili.
Dívám se v televizi na pohádky. Zajímavé zjištění: utopičtí socialisté, pohádky i Marx vycházejí z toho, že chudý člověk nemůže být lump či blb.
Pokračuje střízlivění z bývalých iluzí, například z obdivu k prostému lidu. No, že to nikdo nepojmenoval dřív. Lid je byl a bude temnej.
Idoly svíčkových bab: musí být mravné a netělesné, pokud možno legendární. Ublíženým a poškozeným lidem jde na nervy všechno, co je normální, živé i živočišné, protože je to nedosažitelné. Kdyby se Panna Maria z Botticelliho obrazu zhmotnila, svíčkové báby by jí roztrhaly na kusy a nazvaly kurvou. Pro pořádnou víru musí být pouze namalovaná, a ještě panna. – Politické idoly totalitního režimu musí být mrtvé, bezpohlavní, zjednodušené z týchž důvodů.